Partička
Je pěkná partička,
užívaj si sluníčka,
Kdo že?
No přece Vojtík a Emmička.
Sednou si na velbloudího taxíka,
a pojedou do Horního Egypta.
Sluníčko maj za zády,
když jedou spolu do Marsy.
Zabalili batohy,
nejsou žádný bačkory,
plavky, šnorchly v pozoru,
letí spolu k obzoru.
Vojtik volá maminko,
“večer jdeme na disko”,
Emmička si na pláži ustele,
sluníčko ji lechtá po těle.
Je to pěkná partička,
Sluníčko, Vojtík a Emmička
až k se dědovi vrátí ,
buchty upeče jim babička.
#dedecekvakci
Amo ergo sum.
Existuje sto důvodů, proč miluji.
Miluji, protože
v tvých očích vidím celý vesmír.
Miluji, protože
i v bolesti nacházím krásu.
Miluji, protože
láska je most přes propast nicoty.
Miluji, protože
v doteku dvou rukou se čas zastaví.
Miluji, protože
slyším Tvé jméno v tichu ozvěny
Miluji, protože
láska je důkazem, že jsem opravdu žil.
Ať v plameni vášně, v temnotě stínu,
v tichu vzpomínek či v lehkosti smíchu,
jsou všechny verše sto různých cest
k věčnému volání: Miluji, tedy jsem.
#twipoezie
@VaclavUrban3@HrozkovaIris Asi do věží,
pusť fantazii z otěží.
S křivkami zátiší,
jak boky dívky potěší.
Asi do věží,
romance tvarů,
jak zvonů ozvěny,
v tichu novény.
Asi do věží,
zamiloval jsem se.
V kapkách chladivých
s touhou po dešti.
#twipoezie by Borowitz9
Sešli se dva,
chlapíci bodří,
povídaj kol kolem,
sedíce v sesli.
Filozof jeden je,
Otázky ?
Klade je.
Druhý ?
Ten moudrý je,
Odpoví vždycky.
Sešli se dva,
samomluvou trpíce,
Já a já.
#twipoezie
Posílám vám sobotní oddychovou🤗
Mějte se rádi. 🔊🔊
Vítr ve vlasech
hvězdy nad hlavou
Letmý polibek
Ptáků zpěv
Myšlenky za tebou
Dívčí vzdech
Dětský smích
Ozvěna ve skalách
Volný jak pták být
Vlny v moři bouřící
Smyčce nechte znít
Dálky vonící
La libertà
#twipoezie
To jsou zlá a nehezká slůvka. Taková by žena nikdy dobrovolně nepostla na síť, ba ani potichoučku nešpitla. Jano, jestli vás unesli nebo vám drží pistoli u hlavy , tak dvakrát mrkněte. My vám přijdeme na pomoc. 😱😱😱
Quando Oliver Hardy mor�� nel 1957, Stan Laurel era troppo malato per partecipare al funerale.
Mandò solo un messaggio, poche parole, ma immense: “Babe capirebbe.”
E da quel giorno, non salì mai più su un palco.
Per oltre trent’anni erano stati inseparabili.
Insieme facevano ridere il mondo intero.
Da soli… non era più la stessa cosa.
Venivano da due mondi opposti.
Stan dall’Inghilterra, Oliver dal sud degli Stati Uniti.
Due strade lontane, destinate però a incrociarsi e a creare qualcosa che nessuno aveva mai visto prima.
Stan aveva iniziato nei teatri, tra musica e comicità.
Per un periodo lavorò persino con Charlie Chaplin. Oliver, invece, stava dall’altra parte dello schermo: proiettava film in un cinema e osservava gli attori, pensando tra sé: “Posso farlo anche io.”
E aveva ragione.
Si incontrarono a Hollywood quasi per caso. E il loro duo nacque da un imprevisto.
Un giorno Oliver si fece male e non poté girare una scena. Al suo posto chiamarono Stan.
Qualcuno, dietro le quinte, si accorse subito di qualcosa. Non era solo una coppia che funzionava. Era naturale. Era chimica pura. Era magia.
Stan era l’ingenuo, sempre un passo indietro rispetto al mondo.
Oliver il capo sicuro di sé… almeno finché tutto non gli sfuggiva di mano.
E quello sguardo in camera, lento, rassegnato, è diventato leggenda. Ma lontano dai riflettori, la verità era un’altra.
Era Stan a costruire tutto. Scriveva, immaginava, perfezionava ogni dettaglio.
Oliver si fidava ciecamente di lui. Diversi, sì. Ma perfettamente complementari.
Più di cento film. Un Oscar. Teatri pieni solo per vederli entrare in scena.
Poi, come sempre, arriva il tempo. La carriera rallenta. La salute si incrina.
E nel 1957 Oliver se ne va. Stan resta.
Ma non è più lo stesso. Rifiuta ogni proposta. Smette di recitare. Perché alcune storie non possono continuare da sole.
Nel 1961 riceve un Oscar alla carriera. Un riconoscimento enorme.
Ma accanto a lui… manca la metà. E forse è proprio questo il punto. Non il successo. Non i premi. Ma chi hai vicino mentre li vivi.
Stan Laurel ha passato il resto della sua vita a fare una sola cosa: non lasciare che il mondo dimenticasse il suo amico.
Perché la loro non era solo comicità. Era amicizia.
Quella vera. Quella che non si spegne quando cala il sipario.
E forse, alla fine, è questo che resta davvero: non le risate, non gli applausi… ma qualcuno che, anche nel silenzio, continuerebbe a dire di te: “Lui capirebbe.”
Chtěl bych
Chtěl bych být písní,
jen tak se vznášet,
nechat myšlenky padat jako listí.
Chtěl bych psát poezii dechem,
a nekonečně padat do výšky.
Chtěl bych být ty,
tam, kde uvnitř tebe žije někdo jiný -
ten, který tiše dává klid,
jako večerní vánek po horkém dni,
jako árie ve větru.
Chtěl bych být duší tančící v prázdnotě.
Tím, kdo ti dává křídla,
co den ti rozjasní,
jako modré nebe po bouři.
Stát se sám sebou - tím vánkem.
Chtěl bych pochopit, že:
Milování přijde dřív než myšlenka,
milování přijde dřív než smrt.
Je jako píseň bez slov,
jako vzduch, který nás unese.
Když všechno ostatní odejde,
jen ty a já - vše co zůstane.
Vznášet se,
jak melodie bez tíže,
jak láska bez konce.
Nečekej na rozum.
Nečekej na zítřek.
Otevři se dokořán
a nech lásku,
ať tě unese.
#twipoezie
Láska smrti nepatří
V posledním světle umírajícího dne,
v posledním dechu večera, stíny tančí tiše,
a tvé o��i září jako dvě růže.
Polib mě, ať čas zastaví se v našich snech.
Obejmi mě, než čas ztratí dech,
než nám ho osud vezme navěky,
protože láska - ta jediná smrti nepatří.
Miluj mě dnes, miluj mě teď,
miluj mě divoce, miluj mě tiše.
Než se slova rozplynou v mlze,
jako bychom už zítra neměli být.
než se hvězdy rozsypou v prach,
říkej ta slova, co smrt nedokáže vzít.
A když srdce jednou zpomalí svůj běh
tělo ochladne a pokrátí se dech,
nechci odcházet s lítostí v duši.
Chci odejít s tebou vyhořelý v lásce.
Život je krátký jako letní bouře,
a smrt - čeká trpělivě za rohem.
Miluj mě teď, v tom okamžiku,
než Osud řekne: stačilo.
Miluj mě silně,
tak silně, ať i andělé žárlí,
Miluj mě s vášní, jakou nebe kdy vidělo.
Miluj před tím, než zemřeme.
#twipoezie