Hra, kde mě baví jen tak chodit a překonávat terén. Schválně si naložím co nejvíc, aby to bylo obtížnější, a často jen jdu. Neutíkám. Poslouchám hudbu a vychutnávám si to prostředí.
#DeathStranding2#DS2#HideoKojima#Gaming
Jsem v hluboké králičí noře příběhu hry Marathon. Nečekal bych, že u hry tohoto žánru bude příběh tak hluboký, plný drobných detailů a zajímavostí. Hra má navíc unikátní vizuál, který mě fascinuje a vizuální storytelling je tady kapitola sama pro sebe.
V noci za vydatného deště kontroluji reporty o přestupcích. Prohlédnu fotku, přečtu popis a zaznamenám data do počítače. Beru do ruky další z mnoha hlášení a najednou se roztřesu.
Na fotce je mrtvý člověk. A další. Vtom vypadne elektřina a ticho prořízne zběsilé bušení na dveře..
Když jsem byl malý, plaval jsem jednou daleko od břehu. Podíval jsem se pod sebe a uviděl obří, temné vyústění kanálu do moře. Od té doby mám strach z hloubek. Možná proto ve mně hraní Subnauticy vyvolává tak tísnivé pocity a možná proto mě tak baví.
Nečekal jsem, že můj nejlepší survival zážitek za poslední roky bude hra, kde nebezpečí, kterému čelíte je statický objekt. Cairn je hra, kde se s horolezkyní Aava snažíte zdolat horu a objevit její tajemství. Být izolovaný na skále a překonávat se, to mělo unikátní atmosféru.
Měli jste jako děti při hraní starých pixelových her na DOSu také ten pocit, že každý roh, okno nebo třeba i květináč na parapetu skrývá nějaké tajemství? Každý pixel byl kouzelný. Úplně stejný pocit mám když hraju Zelda: BOTW
Byl jsem v podivném prostředí, kde tvary, architektura, zvuky i atmosféra na mě působily zcela cize. Cítil jsem strach při představě, že musím opustit svou loď, ale i zvědavost, co tohle místo ukrývá. A pak jsem našel své mrtvé tělo. Bude mít Saros silnou atmosféru jako Returnal?