Děvucha z Příbora

[Karel Paták @KarelPatak1]

Sdílím, protože souhlasím

[Josef F.S. Berchtold (Leopold IV.) @Steinitzland]

@AndrejBabis Ale toto je pravda, eštébáku:

[Josef F.S. Berchtold (Leopold IV.) @Steinitzland]

Tak je to:

[Mačiak @MacMackovic]

Žiadne prekvapenie.

[David Rangl @rangl_david]

Polská vláda 🇵🇱 zpracovala pro své obyvatele informace, jak se chovat v případě dronového útoku (nejen toho).

Dovolil sem si to přeložit a upravit pro české podmínky.

Třeba to někomu přijde vhod, já to dám v baráku na nástěnku.

Thanks @PLinCzechia 🇵🇱👍

Dobré ráno ☕️😎

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Hlasování, které nemůže vyhrát, ale nemusí ani prohrát

Devadesát dva podpisů na stole předsedy Sněmovny. Číslo, které samo o sobě mluví dvojím hlasem: je to zároveň gesto síly i přiznání slabosti. Opozice — ODS, STAN, Piráti, lidovci a TOP 09 — sebrala všechny hlasy, které má, do posledního muže. A přesto jí to nestačí. Aby vláda padla, potřebuje 101 hlasů ze dvou set. Koalice ANO, SPD a Motoristů jich má 108. Matematika je neúprosná: tohle hlasování o nedůvěře vláda ustojí, pokud se nezhroutí koaliční kázeň, ke které v tuto chvíli nic nenasvědčuje.

A přece by bylo chybou odbýt celou věc jako marný rituál. Politika se neměří jen počtem hlasů v jednom konkrétním úterý — měří se i tím, co takové hlasování odhaluje o povaze vládnutí, kterému čelí. A tady je odhaleno leccos.

Kupkova formulace — nechceme, aby se z Česka stal „Babišistán“ — je líbivá, možná až příliš líbivá na to, aby nezavdávala k podezření z volební kalkulace. Deset dní před komunálními a senátními volbami je politický útok vždy podezřelý z toho, že mu jde víc o billboard než o Sněmovnu. Tohle je fér přiznat. Ale fér je přiznat i to, že tři důvody, které opozice předkládá, nejsou vycucané z prstu.

Rozpočet je první z nich, a nejsnáze ověřitelný. Vláda šla do voleb se slibem udržet schodek pod třemi procenty HDP. Návrh rozpočtu na příští rok počítá s druhým nejvyšším schodkem v historii samostatné České republiky. To není interpretační spor, to je čitelné číslo proti čitelnému slibu. Když se vládní rétorika rozchází s vládní aritmetikou takhle viditelně, není to vina opozice, že si toho všimla.

Druhý důvod — nevyřešený střet zájmů premiéra — je stopa táhnoucí se celým Babišovým druhým funkčním obdobím jako neuzavřený spis, který nikdo nechce, nebo nemůže, definitivně zavřít. Ať už jde o mechanismy kolem Agrofertu, nebo o novější kauzy okolo holdingu Hartenberg a sítě klinik čerpajících z veřejného pojištění, vzorec je stále stejný: majetkové vazby premiéra a veřejné peníze se potkávají tam, kde by se potkávat neměly, a odpověď vlády je mlčení nebo procedurální obstrukce, nikdy skutečné rozplétání.

Třetí důvod je nejzávažnější, protože se netýká jednoho rozpočtového roku ani jedné kauzy, ale směru státu jako celku. Zpochybňování nezávislosti soudů, tlak na neziskový sektor, napětí vůči médiím — to jsou přesně ty symptomy, které se v jiných zemích ukázaly jako první stopy v písku, ne jako náhodné excesy. Samy o sobě nemusí každá z nich stačit k pádu vlády. Součet ale vytváří vzorec, a vzorec je to, co by mělo znepokojovat víc než jednotlivé kauzy.

Zůstává otázka, proč opozice svolává hlasování, o kterém předem ví, že ho prohraje. Odpověď je jednoduchá a trochu otřepaná, ale funkční: v demokracii má i prohrané hlasování hodnotu, pokud donutí každého vládního poslance vstát a veřejně říct, zda mu to, co vláda dělá, nevadí. Devadesát dva hlasů nestačí na pád kabinetu. Ale stačí na to, aby se koaliční poslanci museli — pár dní před volbami, s kamerami v sále — rozhodnout, jestli budou hájit rozpočet, který nesedí na vlastní sliby, a mlčení, které trvá už měsíce. To může být pro voliče nakonec výmluvnější než samotný výsledek hlasování.

[Valenta Miroslav @Willien74564217]

Byli byste tak laskavi a na veřejnoprávní @CzechTV @ct24 se tak závažnému tématu , tedy kriminálnímu činu @AndrejBabis @alenaschillerov věnovali? My nepotřebujeme, aby Kubal večer četl zprávy, ale aby se choval jako skutečně sebevědomý manažer Zpravodajství.

[Děvucha z Příbora @DPribora]

@alenaschillerov @snemovna Aluno, nelži

[Děvucha z Příbora @DPribora]

Krásně, trefně napsáno

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Sněmovna si najala vrátného. Demokracie zůstala venku.

Český parlament není soukromý klub Tomia Okamury. Není to noční podnik, kde u dveří stojí vrátný a podle nálady vyhodí, koho se mu zrovna nechce vidět. Není to striptease bar, kde si majitel rozhodne, kdo smí dovnitř a kdo už je „nepohodlný“. Je to ústavní instituce, která patří občanům. A občané mají právo vědět, co se v ní děje.

Zákaz vstupu pro investigativního novináře Lukáše Valáška a novinářku Noru Fridrichovou je proto nejen arogantní, ale i nebezpečný. Je to přímý útok na právo na informace. Právo, které není darem od předsedy Sněmovny, ale základním kamenem demokracie. Když novinář nesmí do parlamentu, nesmí se ptát, nesmí natáčet, nesmí dokumentovat, jak se tam rozhoduje o zákonech, penězích a moci. To není „porušení interního řádu“. To je cenzura převlečená za provozní opatření.

Valášek dostal tříměsíční zákaz. Fridrichová znovu zákaz za to, že v budově natočila rozhovory s poslanci. Vedení Sněmovny to odůvodňuje pravidly. Jenže pravidla, která se používají selektivně proti nepohodlným novinářům, přestávají být pravidly. Stávají se bičem. A bič v rukou politické moci vůči tisku je vždycky první krok k tomu, aby se veřejnost dozvěděla jen to, co si moc přeje.
Parlament není hrad. Poslanci nejsou šlechta. Novináři nejsou náhodní návštěvníci, které lze vyhodit, protože se někomu nelíbilo natáčení nebo nepříjemná otázka. Pokud Sněmovna začne rozhodovat, kdo z médií smí vstoupit a kdo ne, přestává být parlamentem a začíná být uzavřeným dvorem.

Tohle už není jen arogance. Tohle je autoritářský režim v praxi. Režim, který si vybírá, kdo smí kontrolovat moc a kdo má zůstat venku. Režim, který tisk netoleruje jako hlídacího psa, ale bere ho jako obt��žný hmyz, který se dá vykázat. Režim, který si plete veřejnou instituci se soukromým podnikem a občany s publikem, které může vyhodit od dveří.
Lidská práva neplatí jen tehdy, když se to hodí. Právo na informace neplatí jen pro poslušné. A český parlament není podnik, kde vrátný rozhoduje, kdo je dost slušný na to, aby směl dovnitř. Kdo tohle nechá projít mlčky, souhlasí s tím, že kontrola moci se bude dít jen se svolením těch, kteří tu moc drží. A to už není demokracie. To je autoritářství, které se teprve učí, jak daleko může zajít.

[Marian Jurečka @MJureka]

Tady už nejde jen o dotace pro Agrofert.

Pokud Evropská komise říká, že Andrej Babiš @AndrejBabis má i po převedení Agrofertu do trustu nadále ekonomický zájem na jeho prosperitě, vrací se zásadní otázka.

Čl. 70 Ústavy říká jasně: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce.“

Před svým jmenováním Andrej Babiš veřejně představil, jak svůj střet zájmů vyřeší. Pokud se nyní ukazuje, že toto řešení nestačí, měl by se k tomu co nejdříve jasně vyjádřit a situaci vyřešit.

Nejde jen o Agrofert. Jde o řádný výkon funkce premiéra a zákonné podmínky.

[🇺🇦🇨🇿Enela🇬🇪🇮🇱 @Enela96]

Už se v těch kauzách vlády začínáte ztrácet?
Štít demokracie vytvořil stránku, kde najdete ty nejhorší. 👍
https://t.co/HYlpJ8x0i0

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

PARLAMENT NENÍ SOUKROMÝ DŮM JEHO PŘEDSEDY

Případ novináře Lukáše Valáška je mnohem závažnější než spor o to, kde se ve Sněmovně smí a nesmí zapnout kamera.

Jde o princip.

Poslanecká sněmovna není soukromým prostorem svého předsedy. Je jednou z nejdůležitějších institucí demokratického státu. Její vedení samozřejmě může stanovit bezpečnostní a organizační pravidla pro práci novinářů. Novináři je mají respektovat.

Ale ani parlamentní pravidla nestojí nad ústavním pořádkem České republiky.

Článek 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Výslovně chrání také právo informace vyhledávat, přijímat a rozšiřovat. A stanoví, že jejich omezení musí být dáno zákonem a musí jít o opatření nezbytné v demokratické společnosti.

Ještě obecnější pravidlo obsahuje článek 4 Listiny: zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy splňující stejné podmínky a při jejich uplatňování musí být šetřena podstata a smysl těchto práv.

Proto nestačí říci: novinář porušil interní pravidlo, a tak tři měsíce nesmí do Sněmovny.

Je třeba položit několik podstatnějších otázek.

Na jakém přesném právním základě byl takový zákaz uložen? Kdo o něm rozhodl? Proč právě tři měsíce? Bylo opatření přiměřené závažnosti porušení? Dostal novinář rozhodnutí a jeho odůvodnění? Měl možnost se proti němu bránit? A především: uplatňují se stejná pravidla stejně vůči všem médiím?

To nejsou otázky sympatií k Lukáši Valáškovi ani antipatií k Tomiu Okamurovi.

Jsou to otázky fungování demokratické instituce.

Svobodná média nejsou ve Sněmovně hosty z milosti jejího předsedy. Plní tam veřejnou kontrolní funkci. Parlament rozhoduje o zákonech, daních, veřejných penězích a kontrole vlády. Veřejnost má legitimní zájem vědět, co její volení zástupci dělají a říkají.

Pravidla pro práci médií existovat musí. Bezpečnostní režim parlamentu rovněž.

Ale mezi pravidlem „zde se nesmí natáčet“ a sankcí „tři měsíce sem nesmíte jako novinář“ je zásadní rozdíl.

První je organizační opatření. Druhé už může zasahovat do schopnosti novináře získávat informace přímo v centru politického rozhodování. A právě proto musí být takový zásah transparentní, předvídatelný, právně podložený a přiměřený.

Demokracie se nepozná podle toho, jak zachází s novináři, kteří politikům kladou příjemné otázky.

Pozná se podle toho, jak zachází s těmi, kteří kladou otázky nepříjemné.

A předseda Poslanecké sněmovny by měl být prvním, kdo tento princip chrání — bez ohledu na to, kdo právě v jeho křesle sedí.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

EVROPA SI STAVÍ VLASTNÍ BEZPEČNOSTNÍ PILÍŘ

V Evropě se začíná skládat něco, co ještě před několika lety vypadalo téměř nepředstavitelně.

Macron otevírá evropskou dimenzi francouzského jaderného odstrašení. Ursula von der Leyen navrhuje Evropskou bezpečnostní radu, do níž by vedle zemí EU měli být zapojeni také Velká Británie, Norsko, Ukrajina a Kanada.

Vedle toho přichází debata o společné protivzdušné a protiraketové obraně, kybernetické bezpečnosti a schopnosti Evropy reagovat na hybridní útoky.

Teprve když tyto věci položíme vedle sebe, začíná být vidět širší obraz:

Politické rozhodování.
Hybridní obrana.
Konvenční síly.
Protivzdušná a protiraketová obrana.
Kybernetická a vesmírná bezpečnost.
A nakonec jaderné odstrašení.

Neznamená to konec NATO. Může naopak vznikat silnější evropský pilíř NATO – Evropa schopná převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost.

A pro nás je zásadní otázka:

Jaké místo chce mít Česká republika v evropské bezpečnostní architektuře, která se právě začíná vytvářet?

Budeme čekat, až pravidla napíší jiní? Nebo budeme u stolu, kde se budou psát?

Před zítřejším vystoupením Petra Pavla v OSN je tato otázka mimořádně aktuální.

Suverenita není deklarace. Suverenita je schopnost jednat.

Celý text je na mém Facebooku.

[Robert Ágh @reflektorbob]

Nárůst důchodů o 304 Kč.
Nejnižší za posledních 10 let.
K tomu 2.000 Kč jednorázový příspěvek.
Tak vypadá realizace hesla @AndrejBabis
" Vrátíme vám, co vám Fialova vláda vzala".
Takhle si z důchodců nevystřelil ještě nikdo.
A hlavně si to musí vzpomenout ve volební místnosti.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

SVĚT V CHAOSU
1/2.

Diagnóza doby
Ještě před několika lety znělo tvrzení, že svět vstupuje do období chaosu, poněkud přehnaně. Dnes už tak nepůsobí. Stačí otevřít noviny.
Válka na Ukrajině pokračuje. Konflikt kolem Íránu otřásá Blízkým východem a zasahuje energetické trhy. Vztahy mezi velmocemi se zhoršují. Umělá inteligence se vyvíjí rychleji, než na ni dokážou reagovat vlády a zákonodárci, a stále vážněji se diskutuje o rizicích, která s jejím nekontrolovaným vývojem mohou souviset. K tomu přicházejí povodně, požáry, dlouhá období sucha a extrémní vedra.

Nic z toho není úplně nové. Války tu byly vždy, stejně jako technologické revoluce, hospodářské krize nebo přírodní katastrofy. Nový je jejich souběh a rychlost, s jakou jedna krize začíná ovlivňovat druhou.
Právě to je podle mého názoru skutečná diagnóza dnešní doby.
Nežijeme v jedné velké krizi. Žijeme v několika krizích současně a instituce, které jsme během minulých desetiletí vybudovali, mají stále větší problém je zvládat.

Svět, který ztrácí pojistky
Po druhé světové válce vznikl mezinárodní systém, který rozhodně nebyl spravedlivý ani dokonalý. Přesto dokázal po většinu času držet soupeření velmocí v určitých mezích.
Existovala pravidla, smlouvy, instituce a také vědomí, že ani největší mocnost nemůže dlouhodobě fungovat úplně sama.

Dnes tato jistota mizí.
OSN se v nejvážnějších konfliktech opakovaně dostává do situace, kdy její možnosti narážejí na rozpory mezi velmocemi. Mezinárodní právo je konfrontováno s politikou síly. Rusko pokračuje ve válce proti Ukrajině. Nap��tí mezi Spojenými státy a Čínou zůstává jedním z určujících vztahů současného světa. A Spojené státy přehodnocují svůj vztah k části mezinárodního systému, který samy po roce 1945 pomáhaly vytvářet.

Není třeba idealizovat minulost. Ani tehdy svět nefungoval podle učebnice mezinárodního práva.
Rozdíl je jinde. Dříve jsme většinou věděli, jaká pravidla platí, i když je někdo porušoval. Dnes začíná být nejisté, zda se na samotných pravidlech ještě shodneme.
A to je mnohem vážnější problém.
Když se krize začnou spojovat
Válka na Blízkém východě není jen bezpečnostní problém. Je to zároveň otázka ropy, plynu, námořní dopravy a cen.

Drahá energie není jen problém domácností. Ovlivňuje konkurenceschopnost evropského průmyslu, inflaci, veřejné finance a nakonec i politickou stabilitu.
Umělá inteligence není jen technologická otázka. Může přinést obrovský růst produktivity, urychlit vědecký výzkum a změnit zdravotnictví, průmysl i vzdělávání. Současně ale může zásadně proměnit pracovní trh, informační prostředí, bezpečnost států a rozdělení ekonomické moci.
Klimatická změna není jen otázkou životního prostředí. Je také otázkou zemědělství, vody, migrace, pojišťovnictví, infrastruktury a veřejných rozpočtů.

Jednotlivé problémy se přestávají dát oddělit.
A právě tady vzniká chaos. Ne ve chvíli, kdy se něco pokazí, ale ve chvíli, kdy přestávají fungovat mechanismy, které dříve dokázaly poruchu izolovat a opravit.
A potom se podívejme domů
Česká republika samozřejmě není svět v malém. Ale některé podobnosti jsou nepříjemně nápadné.
Také u nás se politika stále více mění v řízení okamžiku.
Jednou řešíme rozpočet, potom energetiku, jindy konflikt kolem justice, spor vlády s prezidentem, obranu nebo další mimořádnou situaci. Všechno je naléhavé a všechno musí být vyřešeno okamžitě.

[Děvucha z Příbora @DPribora]

@vondraaczech 🤣😂🤣, ty si ale ťulpas, zdraví důchodkyně.

[Děvucha z Příbora @DPribora]

Souhlasím

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

VÝBORNÝ TEXT ALEŠE ROZEHNALA

Tohle je přesně ten druh právního komentáře, který dnes potřebujeme.

Aleš Rozehnal nediskutuje s politickými hesly pomocí jiných politických hesel. Dělá něco mnohem účinnějšího: otevírá spis a ukazuje, co v něm skutečně je.

A najednou se tvrzení, že se v kauze Čapí hnízdo „rozhoduje bez důkazů“, střetává s velmi konkrétní realitou.

Svědecké výpovědi. Projektové smlouvy. Bankovní dokumentace. Úvěry. Ručení Agrofertu. Zástavy nemovitostí IMOBY. Účetnictví. E-maily. Znalecké posudky. Dokumentace k dotaci. Interní materiály HSBC. A také okolnosti převodu akcií.

Zvlášť přesvědčivá je Rozehnalova práce s dobovými dokumenty. Ty nevznikaly pro dnešní politický spor ani pro budoucí trestní řízení. Vznikaly v době přípravy, financování a realizace projektu. Právě proto mají pro pochopení tehdejších ekonomických vztahů mimořádný význam.

Samozřejmě platí základní princip právního státu: o vině nerozhoduje novinový komentář ani politik, ale nezávislý soud. Existence velkého množství důkazů sama o sobě ještě není totéž jako pravomocné rozhodnutí o vině.

Ale právě proto je tak problematické tvrdit, že soudci rozhodují „bez důkazů“.

Rozehnalův text ukazuje rozdíl mezi dvěma úplně odlišnými výroky:

„Důkazy neexistují.“

a

„S hodnocením důkazů nesouhlasím.“

První je tvrzení o skutečnosti. Druhé je legitimní stanovisko obhajoby.

Zaměňovat jedno za druhé je zvlášť závažné, pokud to dělá předseda vlády ve chvíli, kdy veřejně útočí na práci soudů.

Proto považuji Rozehnalův článek za mimořádně důležitý příspěvek k celé debatě. Je věcný, konkrétní a především umožňuje čtenáři podívat se za politická hesla na samotný důkazní materiál, jak jej autor popisuje.

A závěrečná otázka Aleše Rozehnala je skutečně trefná:

Pokud toto všechno nejsou důkazy, co by potom podle Andreje Babiše důkazem vlastně bylo?

Doporučuji přečíst celý text. Ne kvůli tomu, aby si čtenář nechal od někoho nadiktovat rozsudek, ale aby si mohl udělat vlastní názor na základě konkrétních skutečností.

Tak má vypadat veřejná debata v právním státě.

https://t.co/VrfWiSG3K5

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

VÝBORNÝ TEXT ALEŠE ROZEHNALA

Tohle je přesně ten druh právního komentáře, který dnes potřebujeme.

Aleš Rozehnal nediskutuje s politickými hesly pomocí jiných politických hesel. Dělá něco mnohem účinnějšího: otevírá spis a ukazuje, co v něm skutečně je.

A najednou se tvrzení, že se v kauze Čapí hnízdo „rozhoduje bez důkazů“, střetává s velmi konkrétní realitou.

Svědecké výpovědi. Projektové smlouvy. Bankovní dokumentace. Úvěry. Ručení Agrofertu. Zástavy nemovitostí IMOBY. Účetnictví. E-maily. Znalecké posudky. Dokumentace k dotaci. Interní materiály HSBC. A také okolnosti převodu akcií.

Zvlášť přesvědčivá je Rozehnalova práce s dobovými dokumenty. Ty nevznikaly pro dnešní politický spor ani pro budoucí trestní řízení. Vznikaly v době přípravy, financování a realizace projektu. Právě proto mají pro pochopení tehdejších ekonomických vztahů mimořádný význam.

Samozřejmě platí základní princip právního státu: o vině nerozhoduje novinový komentář ani politik, ale nezávislý soud. Existence velkého množství důkazů sama o sobě ještě není totéž jako pravomocné rozhodnutí o vině.

Ale právě proto je tak problematické tvrdit, že soudci rozhodují „bez důkazů“.

Rozehnalův text ukazuje rozdíl mezi dvěma úplně odlišnými výroky:

„Důkazy neexistují.“

a

„S hodnocením důkazů nesouhlasím.“

První je tvrzení o skutečnosti. Druhé je legitimní stanovisko obhajoby.

Zaměňovat jedno za druhé je zvlášť závažné, pokud to dělá předseda vlády ve chvíli, kdy veřejně útočí na práci soudů.

Proto považuji Rozehnalův článek za mimořádně důležitý příspěvek k celé debatě. Je věcný, konkrétní a především umožňuje čtenáři podívat se za politická hesla na samotný důkazní materiál, jak jej autor popisuje.

A závěrečná otázka Aleše Rozehnala je skutečně trefná:

Pokud toto všechno nejsou důkazy, co by potom podle Andreje Babiše důkazem vlastně bylo?

Doporučuji přečíst celý text. Ne kvůli tomu, aby si čtenář nechal od někoho nadiktovat rozsudek, ale aby si mohl udělat vlastní názor na základě konkrétních skutečností.

Tak má vypadat veřejná debata v právním státě.

https://t.co/VrfWiSG3K5