"A tak se nořím do smutku...," říkal Rodolphe.
"Vy!" pronesla udiveně. "Ale já jsem vás považovala za velmi veselého člověka!"
"Nu ano, tvářím se tak (...); a přesto se kolikrát ptám, když vidím za svitu měsíce hřbitov, jestli by mi nebylo líp mezi těmi, co tam spí..."
Smutná jsi a nemáš slov,
jak já pro tebe jich mám:
„Miluju tě, přebolí to“,
ale nic z toho neříkám.
Bojím se ztráty
jako ty života.
Ale život bez risku
plní jen samota.
A tak jsme oba sami.
Našla jsem random poznámky a v nich tohle (měla jsem asi špatné období xd):
Proč smutná jsi, lásko má
a proč v očích tu bolest máš?
Proč pláčeš mi, lásko má,
proč lásku mou nevnímáš?
1/2
Máme s přítelem takovou tradici, že když nevíme, na co koukat, pustíme si film se Sandlerem. A ve střešním kině dávají hned den po našem výročí Zkus mě rozesmát. To je znamení.
Poprvé jsem potkala revizora v meziměstském autobuse. A rovnou na nějakou paní zavolal policii, protože se s ním tahala o občanku a prý ho fyzicky napadla. A stalo se to kde jinde než směrem do Mladé Boleslavi.
Zítra ráno mám zkoušku, nic neumím, není to poslední pokus a mám dost kreditů, abych mohla do třeťáku a předmět si udělat tam, kdyby náhodou. Budu horší člověk, když tam nepůjdu a radši se vyspím?
Autobus má poruchu. Stojíme už asi půl hodiny na random benzínce u dálnice před Prahou a já už měla být metrem na cestě do práce. A kvůli tomuhle jsem vstávala v šest!