Michael Malicek

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Největší omyl české politiky: Myslíme si, že střet zájmů je otázkou vlastnictví. Není.

Česká veřejná debata už skoro šest měsiců stojí na jediné otázce.

Kdo vlastní Agrofert?

Jenže možná to nikdy nebyla ta správná otázka.

Demokratický právní stát totiž nechrání občany před samotným vlastnictvím.

Chrání je před tím, aby člověk vykonávající veřejnou moc měl současně ekonomický zájem na rozhodnutích, která sám přijímá.

To je podstata střetu zájmů.

Ne právní forma.

Ekonomická realita.

Proto nestačí číst obchodní rejstřík.

Je třeba číst statut svěřenského fondu.

Protože statut není jen technický dokument.

Je ústavou celé právní konstrukce.

Určuje, proč fond vznikl, jak bude majetek spravován, komu má být zachována jeho ekonomická hodnota a jak bude jednou předán další generaci.

A právě zde se objevuje zásadní skutečnost.

Cílem takové konstrukce nemusí být skutečné oddělení podniku od politika.

Naopak.

Jejím cílem může být zachování podniku jako jednoho ekonomického celku, ochrana jeho hodnoty během výkonu veřejné funkce a jeho následné předání rodině.

To je zcela legitimní cíl soukromého práva.

Otázkou veřejného práva je však něco úplně jiného.

Byl skutečně odstraněn ekonomický zájem veřejného funkcionáře?

Příběh navíc nekončí samotným statutem.

Ten počítá také s budoucím Rodinným kodexem – dokumentem, kter�� má upravovat pravidla rodiny, správu majetku, nástupnictví i dlouhodobou strategii po skončení tzv. nezávislé správy.

Jinými slovy.

Vedle veřejně známého statutu vzniká druhá vrstva řízení celé majetkové struktury.

Druhá ústava rodinného impéria.

Právě proto moderní demokracie nezkoumá pouze formální vlastnictví.

Zkoumá také ovládání, ekonomický prospěch, skutečný účel celé právní konstrukce a její materiální důsledky.

Protože skutečná otázka nikdy nezní:

„Kdo vlastní akcie?“

Skutečná otázka zní:

„Byl skutečně odstraněn ekonomický zájem, nebo byla vytvořena sofistikovaná právní konstrukce, která jej pouze ukryla za statut, svěřenský fond a budoucí Rodinný kodex?“

Pokud lze střet zájmů odstranit pouze změnou právní formy, aniž by zmizel ekonomický zájem, pak jsme problém nevyřešili.

Pouze jsme vytvořili návod, jak jej příště legalizovat.

A právě to je skutečné nebezpečí.

Ne kvůli jednomu politikovi.

Kvůli každému budoucímu premiérovi, ministrovi nebo veřejnému funkcionáři, který bude chtít ovládat stát a současně si ponechat své ekonomické impérium.

Právní stát totiž nezačíná umírat ve chvíli, kdy někdo poruší zákon.

Začíná umírat ve chvíli, kdy se zákony přestanou používat k omezení moci a začnou se používat k její ochraně.

Jestliže připustíme, že veřejnou moc lze oddělit od ekonomického zájmu pouze na papíře, zatímco ve skutečnosti zůstává zachován prostřednictvím statutu, svěřenského fondu a Rodinného kodexu, pak jsme nezměnili střet zájmů.

Změnili jsme pouze jeho právní podobu.

A v ten okamžik už nehájíme právní stát.

Hájíme pouze iluzi právního státu.

[Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський @ZelenskyyUa]

We are doing everything we can to defend Ukraine, all of Europe, and the European way of life.

Please stay active.

Please help us bring our people home from Russian captivity – our children, prisoners of war, civilian hostages, including three OSCE officials.

Please keep helping us protect our people through your political leadership and practical decisions.

Please also support our efforts for diplomacy – so that this war ends through negotiations, NOT through more destruction, which is exactly what Russia wants.

Help make sure our air defense – our Patriot systems – never run-out of the missiles they need.

That is what saves lives.

From a video address to the 33rd Annual Session of the OSCE Parliamentary Assembly.

[Miroslav Kalousek🇨🇿🇺🇦🇮🇱 @kalousekm]

Což o to, české orgány mohou vyplácet dál. Riskují ale střet s paragrafem “porušování povinností při správě cizího majetku”, pokud nakonec EU dotace neproplatí. Jsem zvědav na odvážlivce, kteří to risknou. Já bych se bál, trestní sazba je tam vysoká. https://t.co/OfvJlKS9KI

[Petr Fiala @P_Fiala]

Zjevně nejsme daleko od chvíle, kdy bude Andrej Babiš jmenován vládním zmocněncem pro dotace Agrofertu.

Fakta mluví jasně, vláda přesouvá peníze k velkým zemědělským podnikům a Babišův Agrofert z toho bude jen těžit.

To není už jen střet zájmů, ale privatizace veřejných peněz v přímém přenosu.⁩

[Vojta Zelenka @vojta_zelenka_]

Když jsi tak blbej, že propálíš výsledky tajných voleb před oficiálním vyslášením. A když jsi s tím o pár minut poté konfrontován, tak zarytě tvrdíš, že někdo špatně slyšel.

Gratuluji @matesgregor k paměti akvarijní rybičky a neschopnosti přijmout odpovědnost a omluvit se.

[Petros Michopulos (Kecy&Politika) @PetrosKecyaPoli]

Dozimetr nebo BTC jsou běžné korupční kauzy, stejně jako vaše Stoka, Azbest nebo tunelování EU fondů Andrejem. To s demokracií moc nesouvisí. Sepisování zákonů divnými lidmi podle ruského vzoru a pokusy o zestátnění médií po uherském vzoru už trochu jo. Takže to míchání témat je trochu mimo. Mmch. nikdo vám jistě nebude bránit dostat na Letnou nebo někam jinam třista tisíc lidí kteří budou skandovat, že jsou naprosto spokojení s vládou, a že jsou šťastní z toho jak to vedete. Máte na to stejné právo.

[Vilju Harju @LMcrashley]

@makupka @RobertPiffl Tohle musíte maximálně medializovat všemi kanály. Stále dokola bez přestání. Bilboardové kampaně, TV, socsítě. Jděte do ulic- mítinky, demonstrace. Obstrukce v Parlamentu. Ruská svoloč nesmí mít ani vteřinu oddechu! Už se probuďte z letargie, tady jde o charakter naší země!

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Demokracie bez obrany: Když se z novináře stane nepřítel státu
Když politik označí novináře za „škůdce národa“, není to výrok do diskuse. Je to výstřel. Ne proti jednomu člověku, ale proti principu, na kterém stojí moderní demokracie.
Případ Václava Moravce není epizodou mediálního světa. Je to symptom. Ukazuje, kam až se český veřejný prostor posunul – a jak rychle si zvykáme na věci, které by ještě před pár lety byly nepřijatelné.
Politici dnes nevedou spor s novináři o fakta. Nevyvracejí argumenty. Neopravují chyby. Místo toho delegitimizují samotnou existenci novinářů jako kontrolního mechanismu. Označují je za nepřátele, manipulátory, aktivisty. A tím posouvají hranici: z kritiky práce k útoku na roli.
To není náhoda. Je to strategie.
Zvl��šť viditelně se to projevuje u Andreje Babiše. Jeho komunikace dlouhodobě stojí na permanentním konfliktu s médii. Prakticky denně útočí na konkrétní novináře, zpochybňuje jejich práci a zároveň vytváří paralelní realitu, ve které jsou „pravdivé informace“ pouze ty, které přicházejí od něj.
Nejde o jednorázové výroky. Jde o systematický styl komunikace:
opakované útoky, zjednodušování, vytváření obrazu nepřítele a mobilizace vlastních voličů proti „zlým médiím“.
Výsledkem není jen politický marketing. Výsledkem je eroze důvěry.
Když dostatečně dlouho opakujete, že média lžou, část společnosti vám uvěří. A ve chvíli, kdy lidé přestanou věřit nezávislým zdrojům informací, ztrácí schopnost orientovat se v realitě. Zůstává jen hlas, který k nim mluví nejhlasitěji.
V takovém prostředí se rodí autocenzura. Ne proto, že by někdo novinářům přímo zakazoval psát. Ale proto, že tlak – politický, veřejný, osobní – začíná být příliš vysoký. Každý další útok, každá výhrůžka, každá mediální kampaň posouvá hranici toho, co je „ještě únosné“.
A pak přijde moment, kdy i silná osobnost řekne dost.
Rezignace Václava Moravce není selháním jednotlivce. Je to selhání prostředí. Prostředí, ve kterém se z kritických otázek stává provokace. Ve kterém se z moderátora stává terč. Ve kterém se z veřejnoprávního média stává nepřítel.
A přitom právě veřejnoprávní média mají být jedním z pilířů stability. Mají být místem, kde se střetávají názory, kde jsou politici konfrontováni s realitou, kde se moc ptá a odpovídá. Ne místem, které musí neustále obhajovat svou existenci.
Demokracie totiž nestojí jen na volbách. Stojí na informované veřejnosti. A informovaná veřejnost nevzniká sama od sebe. Vzniká díky novinářům, kteří kladou nepříjemné otázky, kteří jdou proti proudu, kteří nenechají věci bez odpovědi.
Jakmile se z těchto lidí stanou „nepřátelé“, něco se láme.
A to nejnebezpečnější? Že si na to začínáme zvykat.
Že výroky, které by dříve vyvolaly skandál, dnes jen zapadnou do proudu. Že útoky na novináře už nepůsobí jako varování, ale jako běžná součást politického marketingu. Že rezignace zkušeného moderátora není šok, ale „další zpráva“.
Demokracie neumírá jedním rozhodnutím. Umírá postupně. Erozí. Tlakem. Normalizací nenormálního.
A právě to dnes sledujeme.
Otázka už nestojí, jestli byl Václav Moravec dobrý nebo špatný moderátor. To je legitimní debata. Otázka zní jinak:
Chceme společnost, ve které novinář může bez strachu klást otázky?
Nebo společnost, ve které se za to platí veřejným lynčem?
Odpověď na tuto otázku rozhodne víc než jakékoli příští volby.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Evropa na prahu ropné krize: varování z Kataru, které nikdo neposlouchá

Útok na klíčové LNG zařízení v Kataru není jen další epizodou vzdáleného konfliktu. Je to varovný signál – možná ten nejvážnější od energetické krize roku 2022. A přesto Evropa, včetně České republiky, reaguje, jako by šlo o dočasnou epizodu, nikoli o začátek hlubšího otřesu.
Katar není okrajový hráč. Je jedním z pilířů globálního trhu se zkapalněným zemním plynem. Jakýkoli výpadek v Ras Laffanu se okamžitě promítá do cen plynu, elektřiny i ropy. Energetické trhy jsou dnes propojené více než kdy dřív – výpadek plynu tlačí vzhůru ceny ropy, a naopak. To, co se odehrálo, není izolovaná událost. Je to zásah do samotného nervového systému globální energetiky.
Reakce trhů je zatím „pouze“ nervózní. Cena ropy kolísá kolem 100 dolarů za barel. Ale právě tato zdánlivá stabilita je klamná. Historie ukazuje, že podobné šoky se neprojevují lineárně. Přicházejí ve vlnách. První je psychologická. Druhá fyzická – když se ukáže skutečný rozsah škod a výpadků. A třetí, nejtvrdší, přichází ve chvíli, kdy se naruší důvěra v to, že systém ještě funguje.
Evropa se dnes nachází mezi první a druhou vlnou.
Politická reakce je přitom zarážející svou opatrností. Mluví se o monitorování situace, o diverzifikaci zdrojů, o koordinaci na úrovni EU. To všechno jsou legitimní kroky – ale v kontextu rychlosti, jakou se krize může prohlubovat, působí spíše jako technokratická rutina než jako krizové řízení.
Česká republika na tom není jinak. Spoléhá na evropské řešení, na trh, na to, že „se situace uklidní“. Jenže právě tato pasivní víra byla jedním z hlavních problémů už v roce 2022. Tehdy se také dlouho čekalo. A když přišla skutečná krize, reakce byla opožděná, drahá a bolestivá.
Dnes se rýsuje podobný scénář.
Zásadní problém není v tom, že by Evropa nedělala vůbec nic. Problém je, že nedělá dost – a hlavně ne včas. Chybí jasný signál, že situace je vážná. Chybí politická mobilizace odpovídající rozsahu hrozby. Chybí příprava na scénář, ve kterém ceny ropy překročí 120 dolarů a plyn se stane opět nedostatkovým zbožím.
Energetická krize totiž nezačíná ve chvíli, kdy ceny explodují. Začíná ve chvíli, kdy si ji politici odmítají připustit.
Útok na katarskou infrastrukturu je varování. Možná poslední, které přichází ještě včas. Pokud bude ignorováno, další fáze už nebude o prevenci, ale o zvládání následků.
A ty bývají vždy dražší.
Otázka dnes nestojí, zda krize přijde.
Otázka stojí, zda na ni budeme připraveni.
Zatím tomu nic nenasvědčuje.

[Vít Rakušan @Vit_Rakusan]

“Zpomalením valorizace jste okradli důchodce!” Žádným grafem ani tabulkou neokecáte tuhle nestoudnou lež Aleny Schillerové. Poté, co jste se dostali k vládě, jste to nechali tak, jak jsme to udělali my. Takže to asi nebyla krádež, ale rozumné opatření směřující k udržitelnosti důchodového systému.

[zdeněk šarapatka @zdeneksarapatka]

Jako sviňky
V přítmí šutru kolonie světa hnití, co drží spolu. Podle vědců ‚rozkladači‘ o samotě nepřežijí. Každý zvlášť jsou totiž srabi: cvrnkneš do nich a srolují se do kuličky…a pak znovu šrumec v ráji špíny. Zpod balvanu se teď hnusná chamraď vyškrábala k vládní moci. A příroda se vyřádila: z šedých ‚sviněk‘ rostou svině non plus ultra.

Ve videu, kde v tupém skeči hýká blahem nad čétéčkem bez Moravce, sekunduje Bureši a Havlíčkovi legendární ošípané servility. Juchelka je drahný čas už na zvracení: vylízat si skrze hýždě oligarchy ministerské živobytí chce žaludek ze železa. Není divu, Aleš umí. Dotáhnout to od lidovců přes topku až ke žlabu u Babiše je ideová prostituce jako řemen, kde na znak lehneš na potkání.

Převleku za žok vtipu a bodrosti od Ostravy je teď konec. Dnes jsme svědky Juchelkova skutečného naturelu. A pohled je to odpudivý: z bodrosti je nadutý a křivý panák, co mává křížem, na MPSV cpe za poradce ultras víry s geny svaté inkvizice a sám se chová jako čuně. Mantra sviňky měla v týdnu exhibici ve Sněmovně: Juchelka, provařený obligátním hulákáním o „nálepkách“ anebo o „kádrování“ Burešových partajníků stávající opozicí, tu přitom sám nálepkoval jako vzteklý.

Když se slušná paní od Pirátů troufla optat na vliv Juchelkova šéfporadce z fanatické Aliance pro rodinu na celostátní sociální politiku, ten chuďas ducha pukal vzteky a za pochvalného potlesku a skandování vedoucího idiota Motoristů ze „zamini“ po paní a po Pirátech mazal lejna z Blesku o sexuálních radovánkách tamních členů.
Tolik sviněk pohromadě, co nás táhnou do tmy a špíny pod kamenem, tu bylo za Gottwalda a nakonec za Husáka. Hlavu vzhůru, milí moji, na Letné si na ty ludry zas po letech posvítíme!

[World of Statistics @stats_feed]

If you could fold a piece of paper 42 times, it would be thick enough to reach the Moon. Each fold doubles the thickness, and exponential growth means the stack would exceed 384,000 km after 42 folds.

[Dr. Petr Brož @Chmee2]

A sranda na tom je, že kdybyste místo výskoku začali běžet, tak byste z povrchu Deimosu utekli ;) (teda pokud občas chodíte běhat a dokážete zrychlit na těch 20 km/h).

Takže až tam budete, neskákejte, ale utíkejte ;)

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Od škrtů v obraně k „ruskému zákonu“: kam směřuje Babišova moc

Neplnění závazků vůči NATO je pro Českou republiku ostuda. V zemi, která je součástí aliance a opírá svou bezpečnost o kolektivní obranu, by něco takového vůbec nemělo být tématem.

Přesto sledujeme sérii kroků, které vyvolávají vážné obavy. Premiér Andrej Babiš se zastal svého poradce spojovaného s vazbami na Rusko. Zároveň přicházejí návrhy, které podle kritiků oslabují obranu i demokratické instituce.

Rozpočtová politika vlády podle dostupných návrhů omezuje prostředky pro armádu, bezpečnostní služby, vědu, školství, neziskový sektor, národní parky i hasiče, zatímco více peněz směřuje do zemědělských dotací. Do debaty navíc vstoupil návrh započítat výstavbu „supernemocnice“ do výdajů na obranu — což působí spíše jako účetní trik než skutečné posílení obranyschopnosti.

Znepokojivé jsou také úvahy o legislativě namířené proti neziskovým organizacím.Ten návrh nápadně připomína takzvaný „ruský zákon“ o zahraničních agentech, který v Rusku používá režim prezidenta Vladimir Putin k omezování občanské společnosti.

Současně se objevují snahy zasahovat do fungování Česká televize, což vyvolává otázky o budoucnosti nezávislosti veřejnoprávních médií.

Ta orbánovská cesta u nás jde sakra rychle: snížení peněz na armádu a bezpečnost, vyhazování vládě nepříjemných lidí z funkcí, snahy o ovládnutí České televize a vyštvání Václav Moravec. Nyní přichází tlak na neziskový sektor — a brzy může přijít na řadu i Služební zákon a oslabení nezávislosti státní správy.

A pokud tento trend bude pokračovat, výsledek je snadno představitelný: demokracie se začne pomalu rozpadat a stát se může proměnit v nástroj moci jednoho člověka. V takovém systému už nejde o veřejný zájem, ale o budování osobního vlivu, ega a obchodního impéria — na úkor bezpečnosti, prosperity a důvěry občanů v samotný stát.

[Vít Rakušan @Vit_Rakusan]

Dozorčí rada SZIF pod vedením našeho @TomasDubskySTAN vyzvala k vymáhání 7,5 miliardy od Agrofertu. A ejhle, na programu Sněmovny se teď objevil návrh na odvolání Tomáše z funkce šéfa dozorčí rady. Náhoda? Nemyslím si.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Davos, pravda a cena mlčení

Proč projev Marka Carneyho odhaluje strategickou prázdnotu českého populismu

Na letošním zasedání World Economic Forum v Davosu pronesl Mark Carney řeč, která přesahovala běžnou diplomatickou mluvu. Nebyla to technokratická prezentace ani optimistická vize bez obsahu. Byl to politický a morální rozbor stavu světa, formulovaný s neobvyklou jasností.

Carneyho hlavní sdělení bylo znepokojivě prosté:
Starý mezinárodní řád se nevrátí.
Svět, ve kterém pravidla, smlouvy a instituce automaticky chránily menší a středně velké státy, skončil. Moc se znovu stává hlavní měnou mezinárodní politiky. A státy, které se nepodílejí na jejím usměrňování, se stanou objektem cizích strategií.
Jeho nejcitovanější věta shrnula tuto realitu bez obalu:
Kdo nesedí u stolu, skončí na jídelním lístku.
Nebyla to metafora. Bylo to varování.

Svět po iluzích.
Carney popsal svět, v němž se velmoci již ani nepokoušejí tvářit, že dodržují společná pravidla. Ekonomický nátlak, geopolitické vydírání a relativizace hranic se stávají běžnými nástroji moci. Jeho kritika nebyla namířena proti jedné konkrétní zemi — byla namířena proti lži pohodlí, podle níž lze dál žít, jako by se nic nezměnilo.

Když Carney připomněl myšlenku Václava Havla o „životě ve lži“, nešlo o literární ozdobu. Šlo o pojmenování postoje, který dnes ohrožuje demokratické státy nejvíce: předstírání, že starý řád stále funguje.

Podle Carneyho mají budoucnost pouze propojené střední mocnosti — státy, které sice nejsou vojenskými hegemonny, ale mohou společně určovat normy, pravidla, technologie a legitimitu. Kanada, Evropa a další demokratické země musí jednat koordinovaně. Jinak budou postupně oslabovány jednotlivě.

Český rozpor.
Z českého pohledu tato řeč neúprosně odhaluje slabinu politiky Andrej Babiš.
Babiš se stylizuje do role obránce národních zájmů. Ve skutečnosti však jeho politická orientace dlouhodobě tíhne k logice závislosti, nikoli suverenity. Rétorické sbližování s Donald Trump a Vladimir Putin znamená přijetí světa, kde síla nahrazuje právo a kde bilaterální tlak nahrazuje kolektivní bezpečnost.

To není realismus. To je strategický omyl.

Carneyho argument je v tomto ohledu neúprosný:
Malé a střední státy nepřežívají v éře surové moci tím, že se přimykají k silnějším. Přežívají tím, že se pevně vážou do aliancí.

Ukrajina není výjimka. Je varováním.

Česká debata často líčí Ukrajina jako specifický případ. Carneyho logika ukazuje, že je to omyl. Ukrajina není výjimkou — je předobrazem budoucnosti.

Pokud se územní celistvost stane předmětem vyjednávání,
pokud hranice ztratí morální nedotknutelnost,
pokud se moc stane zdrojem legitimity,
pak není bezpečný žádný menší stát.

Tento princip se netýká jen východní Evropy. I Grónsko, autonomní území v rámci dánského království, se dostává do logiky, kde je strategická poloha považována za obchodovatelnou komoditu, nikoli za politickou realitu chráněnou pravidly.

Mlčení k Ukrajině, mlčení ke Grónsku, mlčení k oslabování alianční solidarity — to nejsou neutrální postoje.
Jsou to signály souhlasu.

Evropa a Kanada jako společenství osudu.

Carney nevidí Evropu a Kanadu jako technokratické struktury, ale jako civilizační společenství založené na právním řádu, institucionální důvěře a sdílených hodnotách.

Politika Andreje Babiše naproti tomu zachází s Evropou čistě účelově:
•Evropa jako zdroj dotací
•Evropa jako regulační nepřítel
•Evropa jako rétorický terč

Nikoli však jako strategické společenství, na němž závisí naše bezpečnost.
Zde leží jádro problému:
Nelze se dovolávat suverenity a současně rozkládat aliance, které ji chrání.

Skutečný spor dneška.

Nejde o pravici a levici.
Nejde o liberály a konzervativce.
Nejde o progresi a tradici.

Jde o střet:
řádu a libovůle, práva a síly,spolupráce a zastrašování ,alianční solidarity a izolace vydávané za vlastenectví.
Ve světě, kde se vrací politika síly,
není solidarita morálním luxusem — je strategií.
A mlčení není neutralitou.
Je volbou pozice.

[zdeněk šarapatka @zdeneksarapatka]

Jolka pro Putina
Včera generál, dneska onuce. Vojenská čest nikde: nechat si fašouny umazat řády a hodnosti a sám si pozvracet jen kvůli korytu i lípy na klopách tu bývalo v dějinách důvodem pro vlastní pistoli u spánku. Dnešek to nežádá, stačí mít charakter a hodit těm sluhům Putina svou funkci ve vládě pod nohy. Že slaboch a ubožák na špici obrany bude před zdejšími vojáky žvanit o cti a hrdinství a vzdávat hold vojenským zástavám pluků a útvarů, co šly na zteč s hrdostí a hlavou vztyčenou, je vážně „na blití“.
Jolka je v Moskvě sic ještě za dveřmi, leč Putin už dostal echt český dáreček: Zůnu, ostudu armády a českého vojáka, co pro funkci vyměnil vlastní čest za zradu, kremelský kaviár a ruské lampasy. Dřív nebo později popíší osudy onucí tuzemských proruských šupáků s hanbou až na půdu národní dějiny. Hned vedle Dzúra z dob Husáka tam bude mít Zůna jen malou noticku pod čarou: „Ostudný generál, jenž posloužil Rusovi“

[Ondřej Neff @OndrejNeff]

Vzkaz chcimírům a kremrolím:
Varuji před podceňováním ruské hrozby a vyzývám k ostražitosti.
Pokud se mýlím, nic se nestane a za deset, patnáct let si na mě nevzpomene nikdo, a když, tak jako na pošetilého starce.
Pokud se nemýlím, a jsem o tom přesvědčený, vzpomenete si na mě jako na někoho, kdo varoval. A vy, dnešní chcimíři a kremrole, budete buď pozdě bědovat nebo kolaborovat a zrazovat svůj národ a já vás z hrobu budu proklínat.
Veselé Vánoce přeji.

[Lukáš Valenta @Lukas__Valenta]

Chcete vidět, jak vypadá znormalizovaný člověk? Přesně takhle: Stojí poníženě před svým nadřízeným, kupříkladu tady místopředsedou @RadimFialacz, pod jeho dohledem vykládá naučený text, odvolává, co řekl před několika hodinami a tyranovi na konci div nepoděkuje, že ho vyslechl.

[Mirek Topolánek @MirekTopolanek]

Pokud mandaríni v Bruseli posvětí nestoudnou nepovolenou veřejnou podporu německého průmyslu a budou zdržovat Dukovany, je to zralé na velkou revoltu. To by bylo opravdu ohrožení všeho podstatného.
https://t.co/OLA0jO0ypq