Když seděl Havel ve vězení, šéfoval Babiš pobočce Petrimexu v Maroku a donášel na své kolegy STB.
Když Marta Kubišová lepila igelitové sáčky, Michal David zpíval na bolševických večírcích.
Demokracie umí být krutá ke svým statečným obráncům a velkorysá k cizopasným gaunerům.
@Don_Vito007 Mě nejvíc děsí ne Michal David, ale kolektivní amnézie kolem něj. Normalizační pop, vazby na lidi z podsvětí, dnešní řeči o policejním státě.. A stejně mu davy lidí nadšeně zpívají Nonstop, jako by se ta historie vypnula spolu s rádiem. Nostalgie umí být neuvěřitelně pohodlná
Zkouším sílu X. Pokorně hledám dobrodince, kteří by mi pomohli financovat péči o umírajícího onko pacienta. Je to upracovaný Ukrajinec, táta od rodiny, co se ne vlastní vinou stal samoplátcem. Bude nutné hradit nemocnici a hospic. Prosím pište mi do zpráv i zde. Pán Bůh žehnej!
Měli jsme v Česku víceméně průměrné vlády. Žádná vyloženě dobrá, spíš podprumer. Klausova éra přinesla klientelismus a symbol „špinavých peněz“, Zeman gaunerský styl včetně „Olova“, Paroubek pak ukázal sílu laciného populismu, třeba kampaní proti poplatkům u lékaře.
Ale nikdy v naší historii nebyla vláda postavena z absolutně neschopných, ale všeho schopných gaunerů, jejichž hlavním úkolem je chránit svého majitele před spravedlností a jeho byznys na úkor státu.
Přesně před 35 lety vyšlo tohle album. Změnilo světovou rockovou hudbu. Mně, který jsem živořil v Utahu na turistických vízech bez jakékoliv rozumné vyhlídky na řešení, šíleně nakoplo. Poslouchám jej dodnes.
🔥💪 Bývalý kanadský premiér Jean Chrétien: Mám vzkaz pro naše americké přátele... nikdy si nepleťte naši velkorysost se slabostí. Nikdy si nepleťte naši toleranci s nedostatkem odhodlání. A nikdy, nikdy si nepleťte naši laskavost s měkkostí... My se neklaníme nikomu.
Poslední dvě věty si přečtěte nahlas.
Via fb Daniel Moravec:
V roce 1936, před očima Adolfa Hitlera na olympijských hrách v Berlíně, proplouvá dvacetiletý mladík vodou fenomenální rychlostí a umlčuje celý stadion. O sedm let později, v listopadu 1943, nastupuje se svou ženou a jejich dvouletou dcerkou do dobytčího vagonu směřujícího do Osvětimi. Toho večera, zbaven svého jména a proměněn v pouhé číslo vytetované do kůže, ještě nikdo netuší, že tento zlomený muž po přežití pekla dokáže jeden z největších zázraků v dějinách sportu.
Jmenoval se Alfred Nakache.
Před válkou byl Alfred králem plaveckých bazénů, jedním z nejrychlejších plavců planety a chloubou celé Francie. V roce 1941 jej však během okupace jeden novinový článek veřejně označil za „Žida Nakache“ a požadoval jeho okamžité vyloučení ze soutěží. Na znamení solidarity odmítli další francouzští plavci bez něj nastoupit a z mistrovství odstoupili. Ani toto nádherné gesto jej však před nenávistí neochránilo.
Alfred byl udán a zatčen spolu se dvěma bytostmi, které miloval ze všeho nejvíc.
Hned po příjezdu na osvětimskou rampu, pod šedivým a mrazivým nebem, rozdělila selekce rodinu během několika sekund. Alfred byl poslán na nucené práce. Jeho žena Paule a jejich malá Annie, které byly sotva dva roky, byly zavražděny hned první den. Alfred o tom nevěděl a každé ráno dál doufal. Sílu k přežití nacházel v pouhé vzpomínce na jejich úsměvy.
Přišel o svou důstojnost.
Přišel o svou ženu.
Přišel o svou malou dceru.
Poté, co přežil vyčerpávající nucené práce a pochody smrti uprostřed zimy, byl nakonec osvobozen v koncentračním táboře Buchenwald. Když se dozvěděl strašlivou pravdu – že svou ženu a dítě už nikdy neuvidí –, byl z něj pouhý živoucí přízrak vážící sotva čtyřicet kilogramů, s očima propadlýma žalem.
Kterýkoli jiný člověk by možná zemřel. Záměrně.
Ale o něco více než rok po svém osvobození, v roce 1946, se Alfred znovu postavil na okraj bazénu. Jeho paže byly zjizvené, tělo neslo stopy hladovění, ale on se ponořil do vody. Ve vodě už necítil bolest táborů ani tíhu ztráty. Překonal světový rekord ve štafetě. O dva roky později, na olympijských hrách v Londýně v roce 1948, byl jediným přeživším z vyhlazovacích táborů, který se postavil na start. Neplaval pro slávu ani z pomsty, ale jednoduše proto, aby znovu cítil, že žije.
Zbytek svého života Alfred zasvětil předávání své vášně dětem v Toulouse. Učil je udržet se na hladině, dýchat a nikdy se nevzdávat, ani když plavou proti proudu.
Jednoho odpoledne roku 1983, během svého každodenního plavání v moři, se jeho unavené srdce zastavilo. Voda, která mu tolik dala a pomohla mu překonat to nejhorší, jej pokojně odnesla.
Často si myslíme, že odvaha znamená bojovat proti druhým. Někdy však spočívá jednoduše v tom, že člověk najde důvod dál dýchat, i když ztratil úplně všechno.
Už 13 let se tahle země musí trápit pořád dokola s Babišovým střetem zájmů. Kvůli jednomu člověku jsme prohospodařili neuvěřitelné množství času a peněz a energie a pozornosti.
A to jen proto, že Babišovým voličům nevadí, když jeden z hráčů v zápase je zároveň rozhodčím, co ovlivňuje pravidla a rozhodnutí. A jen proto, že Babiš je připravený podstoupit a ustát cokoliv, bez ohledu na zájmy země a voličů. Tuhle kapitolu dějepisu příštím generacím nepůjde vysvětlit.
https://t.co/LKy0eDWMIS
Pane Havlíčku, mýlíte se. Měli jsme civilní zaměstnáni, poměrně dobře honorované v našich oborech a narozdíl od vás jsme nepodváděli v byznyse lidi, jako vy s Rajchlem. Odměny máme jako poslanci i zastupitelé naprosto standardní stejně jako vaši politici, akorát nebydlíme v obecních bytech za 4000 měsíčně a naše lidi nedovádí ob měsíc někde kriminálka v klepetech. Pokud píšete o eráru, tak vám jen připomenu, že šéf projektu ANOfert @AndrejBabis ze státu a lidí vysosal v roce 2017-2021 na dotacích a ve veřejných zkazkách 23,5 miliardy. Většinu v rozporu se zákonem, což vaši poslanci navrhují, aby bylo promlčeno. Takže asi tak.
Podívejte se na toto video, prosím. Šéf Madety Milan Teplý v něm vysvětluje, jak rychle mu rostou náklady a čeho se bojí. Dokonce použil větu, která mě děsí: "Je to před pádem." Přidávám se k jeho výzvě - ať vláda už konečně něco udělá s rostoucími cenami energií, benzínu a nafty