@TOP09cz@zdeneksarapatka Tohle je asi stejně “politicky inteligentní krok”, jako podání TO za Macinkovy smsky Kolářovi. Čím víc budeme politiku kriminalizovat, tím méně bude politikou. Což rovnou nechat správu věcí veřejných orgánům činným v trestním řízení?🙈
https://t.co/i0EhT1c1Kj
Zastupitelé Prahy souhlasili s návratem pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Ve čtvrtek to schválili s tím, že město požádá ministerstvo kultury o originál sochy, která je uložena v Lapidáriu Národního muzea.
Jednou z největších chyb, kterých se Západ při pohledu na Blízký východ dopouští, je přesvědčení, že všichni aktéři sledují stejné cíle.
Předpokládáme, že každý režim chce především prosperitu. Že každý stát nakonec upřednostní ekonomický růst před ideologií. Že každý konflikt je ve své podstatě spor o území, zdroje nebo moc. A že proto existuje kompromis, který dokáže uspokojit obě strany.
Právě tato logika však selhává ve chvíli, kdy se snažíme rozumět Íránu.
Izrael totiž nevede válku s režimem, který usiluje pouze o lepší obchodní podmínky nebo výhodnější postavení v regionu. Bojuje s režimem, který sám sebe chápe jako nositele historického a náboženského poslání.
To je rozdíl, který je pro pochopení současné fáze konfliktu zásadní.
Když se v Evropě nebo ve Spojených státech mluví o Íránu, většinou se hovoří o geopolitice. O rovnováze sil. O jaderném programu. O sankcích.
V Izraeli však čtyřicet let sledují režim, který opakovaně vyhlašuje „Smrt Izraeli“ a „Smrt Americe“ a zároveň buduje vojenské, finanční a politické nástroje k prosazování své regionální agendy.
V západní politické tradici bývá ideologie často jen jazykem, kterým politici prodávají své skutečné zájmy. V případě Íránské islámské republiky hraje ideologie mnohem hlubší roli.
Íránský režim vznikl jako revoluce. Nepovažuje sám sebe pouze za národní stát. Chápe se také jako projekt šíření revolučních idejí a odporu vůči západnímu řádu.
Právě zde se objevuje pojem, který pomáhá vysvětlit velkou část íránské regionální strategie: muqawama - odpor.
Tento koncept se stal jedním z ideových pilířů sítě aktérů podporovaných Íránem, mezi které patří například Hizballáh, Hamás, palestinský Islámský džihád nebo jemenští Hútíové.
Pro zastánce této ideologie není konflikt pouze prostředkem k dosažení konkrétního politického cíle. Je také nástrojem mobilizace společnosti kolem představy dlouhodobého historického zápasu.
Palestina v tomto příběhu hraje důležitou roli. Není však jediným ani původním zdrojem konfliktu. Pro mnohé představitele Osy odporu je součástí širšího zápasu proti západnímu vlivu a samotné existenci židovského státu.
Západ často předpokládá, že konflikt vznikl především kvůli hranicím, osadám nebo roku 1967. Pro ideologii muqawamy však problém nezačíná izraelskou politikou. Začíná samotnou existencí židovského státu. Národu, který měl zůstat podřízený, se podařilo obnovit vlastní stát, opakovaně porazit své nepřátele a stát se regionální mocností.
Právě proto bývá boj proti Izraeli prezentován nejen jako politický cíl, ale také jako historická a náboženská povinnost.
Írán samozřejmě uzavírá dohody a vede diplomatická jednání. Z pohledu jeho vedení však dohody obvykle nepředstavují konečný cíl, ale nástroj k prosazování dlouhodobější strategie.
Podobně Hizballáh a Hamás chápou pokračování odporu proti Izraeli jako součást své identity a legitimity.
Západní pozorovatelé se často ptají, proč se Gaza po desetiletích zahraniční pomoci nestala prosperující společností.
Je to podobná otázka, jako kdyby se někdo ptal, proč se Sovětský svaz nesnažil stát Švýcarskem.
Protože jeho hlavním cílem nebyla prosperita.
Zatímco velká část západního mediálního pokrytí popisuje jednotlivé události odděleně - útok v Gaze, střet v Libanonu, rakety z Jemenu nebo íránský jaderný program - Izraelci vnímají Hamás, Hizballáh a Hútíe jako různé projevy širšího strategického projektu podporovaného Teheránem.
Projektu, který investoval desetiletí a miliardy dolarů do budování sítě spojenců a ozbrojených skupin kolem Izraele.
Současná válka tak není jen reakcí na 7. říjen. Je další kapitolou mnohem delšího příběhu. Příběhu, ve kterém se střetává stát usilující o přežití s ideologickým projektem, jehož představitelé opakovaně deklarují, že existence tohoto státu je nepřijatelná.
Palestinská otázka není bezvýznamná. Pro Západ je zároveň příběhem národního osvobození, lidských práv, kolonialismu a odporu utlačovaných.
Palestina vysvětluje konflikt způsobem, kterému Západ rozumí. Muqawama vysvětluje, proč konflikt pokračuje.
A dokud bude Západ chápat konflikt výhradně prizmatem Palestiny, bude znovu a znovu hledat řešení na špatném místě.
Pro ideologii odporu Izrael není konečným cílem. Jen tím nejbližším.
Text vychází z myšlenek diskutovaných v podcastu Ask Haviv Anything s Havivem Rettigem Gurem.
@havivrettiggur@AskHaviv
Obrázek: Státní znak Íránské islámské republiky vznikl po revoluci v roce 1979. Jde o stylizované zobrazení jména Alláh. Pět prvků bývá vykládáno jako odkaz na pět pilířů islámu a středový motiv připomíná meč. Symbol odráží náboženský a revoluční charakter režimu, který nevznikl pouze jako národní stát, ale také jako ideologický projekt.
#jednímhlasem #faktabezfiltru #mukawa
V Praze je skoro šestkrát víc starostů než v Kodani a rozvíjí se snad víc? Jde o příklad nesmyslných českých pravidel https://t.co/MR9HP0D7Xt via @hospodarky
Povinná četba pro ODS, která to pořád nechápe. 🫡
https://t.co/4MgJs1lAjb | Nevyžádaná rada ODS číslo 1: „Musíte vyhrát jazyk!“ říká Mirek Topolánek https://t.co/q64o7KqPv3
Abyste pochopili, v jaky dire se politicky naleza Britanie. Ministryne vnitra, ktera ktera chodila na proPal demosky, kvuli kterym se zaviraly centra mest ted nechava rozhanet demonstrace po smrti Henry Nowaka.
Britanie nechala identitarskou politiku v poslednich desetiletich prorust hluboce do systemu a dneska tu (i diky post Brexit chaosu) vidime realne nejextremnejsi podobu kulturnich valek v Evrope. Je to neco, co nedopadne dobre v zadnym scenari, at vyhraje kdokoli. V pruzkumech rostou strany na obou extremech spektra doslova raketove. A cast lidi je tam realne fakt hodne nasrana.
Politicky se Britanie riti do katastrofy. Ritila by se tam i bez prispeni socialnich siti, ty to ale cely (uz od Brexitu) jenom akcelerujou.