PokyHiro

Změň své myšlení a změníš svou budoucnost/Change your mind and you will change your future.

[Martin Malý (aka ADent) @adent]

Je nesmiřitelnost správný a morální postoj?

K tweetu mi přišlo několik lidí oznámit nějakou variaci na to, že nesmiřitelnost je v pořádku, protože jsou nesmiřitelní KE ZLU a K ŠPATNÉMU. A že v současné polarizované době je přece správné být pevný a nesmiřitelný.

Cítím, že se fatálně mýlí, a jsem z toho smutný. Slyším tam: "Žádné slitování s dezoláty!" A taky: "Oni nás chtějí vyhladit!"

Zkusím to zvednout a nepopálit se.

Nesmiřitelnost je matka nenávisti.

Není to sama nenávist, jen pro ni vytváří velmi úrodné prostředí. Když si člověk zakáže smíření, pochopení nebo to, že by si jen připustil protivníkovu lidskost, musí si svou tvrdost vůči němu nějak ospravedlnit. Nejsnazší je protivníka morálně znehodnocovat: není jen omylný, ale zlý; není to jen protivník, ale škůdce (národa i demokracie); nejde o rozdílné názory, ale o boj proti zlu.

Samozřejmě že ke zlu nemá být člověk lhostejný ani smířlivý. Nemá se s ním bratřit ani před ním uhýbat jen proto, aby měl klid. Problém je v tom, že "zlo" je slovo s obrovskou mocí. Jakmile někoho nebo něco označíte za zlo, okamžitě se zmenší prostor pro pochybnost, nuanci, slitování i omyl. A právě tím se otevře cesta k nenávisti.

Nesmiřitelnost potřebuje zralost, sebeomezení a pravidelnou kontrolu vlastních motivů. Bez těchto brzdných mechanismů se z ní snadno stane afekt, maskovaný za morální zásadu.

Každý nesmiřitelný je samozřejmě přesvědčený, že on ji má pod kontrolou, že ji ovládá a používá jen k dobrým účelům.

Nesmiřitelnost je jako zápalky: nepatří do rukou dětem, bláznům, lidem neopatrným ani nevyzrálým. A i u opatrného a vyzrálého člověka platí, že když ji drží v prstech příliš dlouho, popálí se.

Ona totiž člověka postupně učí, že tvrdost je ctnostná, pochybnost je slabost a že slitování nebo pochopení je chyba. Pomalu mu dovolí přestat hledat pravdu a místo ní hledat stvrzení vlastní správnosti. Nechá ho, aby nevnímal lidi, ale kategorie, do kterých je zařadil. Pak mu přinese pocit morální převahy. A pak se setře jemná hranice, která dělí boj proti zlu od boje proti lidem, kterým to zlo přiřkne.

Nenávist nikdy nezačíná tím, že si člověk řekne: "Chci nenávidět." Začíná mnohem ušlechtileji. Třeba větou: "Já jen odmítám tolerovat zlo." A ještě si u toho připadá jak poslední spravedlivý. Savonarola by mohl vyprávět.

A právě proto je nesmiřitelnost tak svůdná. Nabízí člověku luxus nemuset pochybovat, nemuset rozlišovat, nemuset se ptát, jestli náhodou nepřestřelil, jestli se mu v hlavě neslepila kritika činu s odporem k člověku, jestli si omylem nepovýšil vlastní odpor na morální zákon, a to vše v laskavém balení morálně pevného a spravedlivého postoje.

Protože jakmile uvěřím, že stojím proti zlu, tak se všechno najednou zjednoduší: Moje tvrdost není umanutost, je to odvaha. Moje pohrdání není povýšenost, je to jasnozřivost. Moje neochota poslouchat je zásadovost. Moje nenávist je jen důslednost.

Člověk může odmítnout lež, násilí, podlost, krutost i bezpráví, a přesto si hlídat, aby se z něj nestal někdo, kdo ze všeho nejvíc miluje vlastní spravedlivý hněv. Hněv, byť spravedlivý, je pořád jen hněv, a ten vždy po čase začne živit sám sebe.

Takže ne: nesmiřitelnost není dobrý morální ideál. Někdy může být nutnou krajní polohou, když je potřeba říct ne a necouvnout. Ale jako trvalé nastavení člověka je destruktivní pro něj i okolí.

Morální ideál nezní být nesmiřitelný. Morální ideál je být pevný, bdělý, schopný odporu, a přitom si nenechat vzít schopnost vidět člověka i tam, kde vidím omyl, vinu nebo špatnost. Pevnost v postojích je nutná. Ale pevnost není totéž co nesmiřitelnost. Pevnost znamená vědět, kde stojím. Nesmiřitelnost často znamená, že už nechci vidět nic jiného. A to je ten podstatný rozdíl.

Jakmile začnete vidět svět jako bitevní pole pro svůj boj proti zlu, tak už proti zlu nebojujete; už ho v sobě živíte.

[Martin Malý (aka ADent) @adent]

Nejtemnější místa v pekle nejsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu, ale těm, kdo si v časech rozdělené společnosti zachovávají nesmiřitelnost.

[PokyHiro @HiroPoky]

@skrblik Vybrat kvalitu z kvantity je za mě projev vkusu.

[Ales Rod @ales_rod]

🧵 Každoroční opáčko behaviorální ekonomie: Je tu léto, Češi jedou k moři, a na dálničních pumpách v Rakousku a Slovinsku se znovu objevují hadi. 🐍🐍

Ne nutně v trávě. Hlavně na cedulích.
„Danger – snakes.“ ⚠️

Na první pohled varování před přírodou. Ve skutečnosti velmi chytrý behaviorální trik. Provozovatelé pump řeší každý rok stejný problém: Velká část řidičů nechce zaplatit 0,50-1 € za WC, a tak míří do křoví. Výsledek? Zápach, nepořádek, mimořádný úklid a negativní externalita pro všechny ostatní. ❌

Cedule se zákazem nefunguje. Pokuta je abstraktní. Kamera je sporná. Ale had v trávě? To pochopí každý během půl vteřiny.

A ekonomika je překvapivě silná. Vezměme si velkou letní pumpu na hlavním tahu v Rakousku nebo Slovinsku. Není potřeba počítat s žádným extrémem: 2 000 potenciálních uživatelů WC denně je u frekventované dálniční odpočívky v dovolenkové sezoně realistický, spíše konzervativní scénář.

Pokud by 60-80 % z nich bez cedule volilo „křoví“ a hadí varování přesvědčilo polovinu až dvě třetiny, znamená to vyšší stovky dodatečně platících lidí denně. Při ceně 0,70 či 1 € za WC jde zhruba o 400 až 1 000 € dodatečných tržeb denně.

K tomu musíme přičíst i úklid okolí. Nejde jen o mzdu, ale o mimořádnou práci, víkendové směny, odvody, ochranné pomůcky, dezinfekci, vodu a likvidaci odpadu. Pokud se díky ceduli ušetří 2 až 4 hodiny mimořádného úklidu denně a all-in náklad práce je 20-50 € za hodinu podle země a provozu, jde o dalších 40-200 € denně.

Celkově tedy jedna chytrá cedule může na velké sezonní pumpě znamenat zhruba 450-1 250 € denně. Jen za dvouměsíční dovolenkovou sezonu to dělá přibližně 25 až 75 tisíc €, podle ceny WC, síly „hadího efektu“ a náročnosti úklidu.

Není to úplně vymyšlené. Hadi v těch oblastech skutečně žijí. 😉 Jen je jejich pravděpodobnost strategicky zvětšená žlutou cedulí. 😏

Krásná ukázka behaviorální ekonomie v praxi: Někdy nepotřebujete novou regulaci, razantní sankce ani drahý dohled. Stačí změnit prostředí tak, aby se lidé sami rozhodli lépe.

Takže až pojedete do Chorvatska, Slovinska nebo Itálie: Zaplaťte WC. Ušetříte sobě nepříjemnost s hadím uštknutím, provozovateli úklid a ostatním cestujícím zážitek, který si z dovolené nikdo vozit nechce. A hlavně: Je to normální. ✌️

[Čestmír Strakatý @cestmirstrakaty]

Už dost, proboha!

[PokyHiro @HiroPoky]

@noobvestorCZ Je to úplně stejné jako když Vám v investici do konkrétní akcie změní CEO. Není nutné ve fondu zůstávat, stejně jako není nutné držet konkrétní titul, když se změní okolnosti.

[Urzanarchy @urzanarchy]

🎃🎃

[Miroslav Singer @MiroslavSinger]

Aneb o meritech akademickeho vyzkumu:

„Nemyslím si, že by rodiče, kteří čtou svým dětem pohádky na dobrou noc, měli neustále myslet na to, že tím nespravedlivě znevýhodňují jiné děti, ale občas by na to měli pomyslet měli“

– Adam Swift, Univ. ve Warwicku, Anglie, květen 2015

[PokyHiro @HiroPoky]

@OldaOldovic @skrblik @Libpod @PavelFohler @KirillJuran Ilustrační fotka ze střechy investičního apartmánu 😊

[PokyHiro @HiroPoky]

@OldaOldovic @skrblik @Libpod @PavelFohler @KirillJuran Byl jsem tam minulou sobotu a zelený to je bezpochyby, nicméně jít tam bydlet je pouze pro odvážné...

[Tereza Matejckova @Terezamat18]

Možná nejzávažnější výtka od kritiků směřuje k tomu, že na ten úkol nemáte intelektuálně.

Ale já tu nejsem od toho, abych někomu dokazoval, co ve mně je. A co se tím míní? Že nemám filozofickou kvalifikaci na to, abych o někom říkal, že je filozof? To mám tedy třeba začít citovat Heideggera, abych se předvedl?

Heideggera raději ne. Ten je pro mnohé také šarlatán.

A ví se tedy, co je filozof?

Podle mě ne, ale právě proto taky není vůbec zajímavá otázka, jestli jím Havel byl. V akademickém prostředí jsem mnohokrát zažila, že se otázka, kdože je filozof, objevila ve chvíli, kdy chtěl někdo někoho ze skupiny filozofů vyloučit. Je mi sympatické, že vy si tu otázku pokládáte s tím, abyste někoho do okruhu filozofů zahrnul. Nicméně jsem stejně dosud nepochopila, proč je důležité Havla někam takto zařadit. Nejvíc se mi nakonec líbí, co řekl Jan Sokol: „Nebyl filozof, byl víc.“

Pro mě je filozofie především vnitřní pohyb, aktivní stránka lásky k moudrosti. Sedmileté dítě může být větším filozofem než kdejaký akademický filozof, který vám všechno odcituje. Podle schopností citovat by nakonec nejlepším filozofem mohl být ChatGPT, ne? Pro mě je filozof každý, kdo se snaží porozumět světu, sobě samému a tomu, co dává lidskému životu smysl.

Někteří říkají, že filozofie vzniká z údivu, jiní ze strachu, vy říkáte, že pro Havla to byl pocit nesmyslu, absurdity.

Moje pracovní hypotéza je, že Havel provozuje něco jako karteziánské meditace. Vzpomínám si, jak nás učil Zdeněk Neubauer. Říkal: „Berte vážně, že to jsou meditace. Zavřete oči, soustřeďte se, postupně se zbavujte těla, paměti, všeho, co znáte.“ Takto se člověk dostává k jádru zkušenosti, ne? Nevím, jestli Havel četl Descarta, ale když si přečtete například dopis Olze č. 137, ta dikce mi připadá překvapivě podobná. Postupně jsem získal dojem, že když člověk přečte celé Havlovo dílo, začne do sebe zapadat.

Jak se odtud dostanete k pravdě a lásce? Od absurdity k pravdě je cesta dlouhá.

Absurdita je prvním krokem; druhým je poznání, že pokud existuje absurdita, musí existovat i smysl. Absence smyslu je rozpoznatelná jen na pozadí možnosti smyslu. Takže smysl existuje. Otázka ale zní: jaký smysl? A sem vstupuje moje interpretace. Představuji si, jako by si Havel kladl otázku: Co je smysluplné pro každou myslící bytost? Myslím, že je to identita: že A = A, 1 = 1. A odtud se otvírá další otázka. Jak je možné, že člověk řeší vlastní identitu? Kámen ji neřeší. Člověk se ale zastaví a začne si klást otázku, zda je skutečně sám sebou. Zajímají ho věci, které z biologického hlediska nejsou nezbytné. Zde vstupuje do hry pravda. Ale ne jako absolutní morální pravidlo, které by nepřipouštělo výjimky. Vždycky si v té souvislosti vybavím scénu z Tarantinova filmu Hanebný pancharti. Kdyby se někdo schovával před nacisty a vy byste je dovedla k jeho úkrytu jen proto, že „žijete v pravdě“, nebyla by to morální velikost, ale selhání. Nejde tedy o pravdu jako soubor faktických výroků. Jde spíš o věrnost vlastní identitě. O snahu, aby se člověk co nejvíc rovnal sám sobě a jeho život nebyl založen na přetvářce, sebeklamu a rozporu mezi tím, co říká, a tím, co skutečně je. Odtud vede cesta k tomu, co Havel nazývá životem v pravdě.

Ale když vyjdete ze zkušenosti absurdity a řeknete, že absurdita nějak implikuje smysl, ještě z toho neplyne, že smysl je objektivní kategorií. Plyne z toho maximálně, že máme potřebu smyslu a vytváříme si nějaký pojem smyslu, ale už ne to, že opravdu existuje.

Jako že by to byly halucinace?

Může to tak být. Vždyť zde mnozí existencialisté zůstávají stát. Třeba Albert Camus neříká, že svět je absurdní, ale že „vztah mezi námi a světem je absurdní“. Chceme po něm něco, co nám nedává; dává nám něco, co nechceme. Absurdita je v tomto smyslu typ vztahu, nutno říct, že bolestivého vztahu, vlastně nepoměr mezi mnou a světem. Ale tento nepoměr nemá být rozřešen. Je to fakt naší existence; je třeba vydržet.

Jinými slovy, narodili jsme se do světa, kterému úplně nerozumíme a který úplně nerozumí nám. S tím souhlasím, ale chápu to historicky. Já si totiž myslím, že lidstvo je pořád na samém začátku. Vždyť nemáme prozkoumanou ani vlastní planetu. V mnoha ohledech jsme v rané fázi vývoje. A teď přichází otázka smyslu, což je pro mě volitelná pozice. Buď věříte, že vesmír má nějaký smysl, nebo věříte, že je výsledkem náhody. Obojí je možné. Mně ale připadá zajímavé, že i když mnoho věcí nechápeme, realita funguje. Matematické struktury jsou nehmotné, a přesto mají zvláštní objektivitu. Kvantová mechanika a gravitace si zatím úplně nerozumějí, ale svět drží pohromadě. Dokonce ani matematika není tak uzavřená, jak si lidé kdysi mysleli. Ale teď mě napadá: vždyť to, co jste zmínila, není v rozporu s tím, co tvrdím já. Naopak. Jiní zůstávají u konstatování absurdity a nejistoty, ale Havel jde dál. Přitom neříká, že smysl umíme dokázat, ale odmítá se ho vzdát. Možná i proto je otázka životního smyslu dnes tak obtížná. Když se dnes zeptáte nějakého intelektuála na smysl života, většinou protočí oči, jak kdybyste se s nimi chtěla dívat na porno.

https://t.co/CHvq4biU2m

[Tomáš Šalamon @SalamonTomas]

Paradoxy veřejných médií:

1⃣ Veřejná média musejí být financována z poplatků, aby nebyla závislá na sledovanosti a mohla vysílat pořady pro menšiny.

2⃣ Přestože veřejná média nejsou závislá na sledovanosti, aby mohla vysílat pořady pro menšiny, vysílají Stardance a fotbal, aby se na ně někdo díval.

3⃣ Přestože vysílají Stardane a fotbal, aby se na ně někdo díval, jsou něco úplně jiného než televize komerční a nemůžeme je zprivatizovat, aby mediální trh neovládalo pár oligarchů.

4⃣ Přestože nechceme, aby média ovládalo pár oligarchů, největší hrozbou je, když vzniká hodně malých nezávislých konkurujících si médií.

5⃣ Přestože vzniká hodně malých nezávislých konkurujících si médií, potřebujeme jedno obří objektivně vyvážené, které musí vybírat poplatky, aby jej neovládli politici a nezavedli tu diktaturu.

6⃣ Přestože slovenská televize vybírala poplatky, aby ji nemohli ovládnout politici a nezavedli tam diktaturu, Fico ji ovládl během několika měsíců.

7⃣ Přestože maďarskou televizi ovládal Orbán, jako by mu patřila, prohrál volby.

[Tomáš Šalamon @SalamonTomas]

Na komoru. I kdyby ČT a ČRo zítra zavřeli (nezavřou), nestane se vůbec nic. Nabídka médií a názorů je taková, jaká nikdy v historii nebyla. A neustále roste.

[PokyHiro @HiroPoky]

@mmt_cz Pokusy dělat to bez nich tu byly a např. v Severní Korei stále běží 😊

[PokyHiro @HiroPoky]

@_goob_ Dyť na tom je teď postavená reforma penzijka, tak to přece musí být pravda? 😆

[PokyHiro @HiroPoky]

@GavinnyOriginal Minimálně jednu úroveň má, 1B 🤡

[Danny @Truth_matters20]

Exactly right. 💯

[PokyHiro @HiroPoky]

@petr_petrmusil 3) Interpretace a závěry které z dat vyvozuje