Tady to máte, Klárka je v tom dokumentu o DN úžasná, ale ještě to neviděla 🤦♀️, jsem na ni pyšná, má za sebou tři maturitní zkoušky za 1,1,2 a další dvě má v září, mohla si to rozdělit, strašně moc nechtěla, ale odborná maturita jí vzala spoustu sil doslova, takže to rozhodla mudr za ni, teď odpočívá a připravuje edukační animace o dejchání skrzkrk a jestli jí naštve, že o ní píšu, tak to smažu, jo? 🥰
Je smutný vidět, jak algoritmus na X nově "pracuje". Dříve by tohle vlákno mělo desítky tisíc zobrazení a všechny ty sbírky by se vybraly.
Teď má tenhle příspěvek ca 160 zobrazení... a Vojtíškovi tak furt chybí 1750 Kč na splnění snu.
Je stále těžší tenhle obsah dostávat ven
Společné prohlášení prezidenta České republiky a prezidenta Spolkové republiky Německo po společném telefonátu:
Dobré sousedské vztahy jsou pilířem každé zahraniční politiky. Česko a Německo dnes spojuje mimořádně blízké a silné partnerství.
Velmi si vážíme cesty usmíření, kterou naše národy urazily po temné a bolestné kapitole dějin. V duchu vzájemného porozumění, respektu a partnerství jsme společně ušli dlouhou cestu — a věříme, že ve stejném duchu se ponesou i nadcházející události v Brně.
Naše vztahy jsou pevně zakotveny v současnosti: v úzké a rozvíjející se spolupráci v oblastech obchodu, energetiky, dopravy, inovací a průmyslu, bezpečnosti a obrany - a především v naší společné evropské budoucnosti. Právě touto cestou jsme odhodláni jít i nadále.
Prezident Steinmeier přijal pozvání prezidenta Pavla k návštěvě Prahy v letošním roce.
prezident České republiky Petr Pavel
prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier
we live on a planet where trees warn each other of danger through a fungal network. Where octopuses dream.
Where elephants return to the bones of the deceased and stand over them in silence. Where bees use dance to communicate where to fly and where the flower is.
Where crows remember the faces of people who were cruel to them and pass this memory to their children.
Where ants build cities. Where cats purr at a frequency that accelerates the healing of bones.
Where, after a forest fire, the first thing the earth does is grow flowers.
He extended a helping hand when Ukraine was almost on its knees.
Petr Pavel. A man who stood up for Ukraine’s right to defend itself.
February 2024. Ukraine was facing a critical shortage of artillery ammunition. For every 20 Russian artillery shells fired, Ukraine could answer with only one. Twenty to one.
And then he stepped forward — Petr Pavel. Right at the Munich Security Conference, he presented something that very few European leaders believed was even possible. He found a way to secure 800,000 artillery shells for Ukraine. Just think about that number — 800,000. At a time when many European countries were proudly announcing deliveries of 1,000 or 2,000 shells.
At first, Pavel’s idea seemed unrealistic and populist to many. But Petr knew how to persuade people, and soon several countries joined his side. That was the beginning of the “Czech Initiative.” By June 2024, Ukraine received the first ammunition shipments under this program.
It is hard to say where Russian forces would be today if not for those precious shells. But they undoubtedly played a key role in slowing the Russian offensives throughout 2024 and 2025.
In total, since the launch of this initiative, the Armed Forces of Ukraine have received more than 4 million shells of various calibers. The scale is truly staggering.
And it wasn’t only about ammunition. The Czech Republic also supported Ukraine in many other ways. By 2025, Czechia had completed the transfer of all of its operational Soviet-made T-72M1 tanks to Ukraine. Not one or two — all of them.
And that’s still not all. A country of just 10.5 million people welcomed around 400,000 Ukrainian refugees. This became the highest per-capita figure among all EU countries and Ukraine’s allies.
There are also even more remarkable things happening behind the scenes that cannot yet be discussed publicly.
But today, we simply want to say thank you to all Czechs — and especially to Petr Pavel — for the help, for the humanity, and for truly helping save us at a critical moment. 🇨🇿🤝🇺🇦
⚠️Výňatky z článku Alarmu o ekonomice péče.
Péče o blízké část lidí nevnímá jako „práci“, kterou by nutně chtěli přepočítávat na hodiny a sazby. Vychází totiž ze vztahů, závazku a často i z lásky. Právě s tím ale systém počítá, přičemž mnozí pečující toto často vnímají jako zneužití lidskosti.
Jinými slovy, ekonomika péče funguje jako skrytá dotace celého systému. Stát díky ní ušetří obrovské prostředky, aniž by je musel explicitně vyplácet. Kdyby se tato práce měla plně „zprofesionalizovat“ a zaplatit, znamenalo by to dramatické zvýšení veřejných výdajů – a zároveň by se ukázalo, že to, co dnes vypadá jako okrajová oblast sociální politiky, je ve skutečnosti sektor velikostí srovnatelný s jedním z nejdůležitějších pilířů státu.
Výsledek je ekonomicky jednoznačný. V pobytových zařízeních se kumulují jak investiční dotace, tak příspěvek na péči spolu s důchodem klienta, což znamená příjmy v řádu kolem padesáti tisíc korun měsíčně na jednoho člověka. V domácím prostředí má rodina často k dispozici třetinu – a zajišťuje za ni péči, která by na trhu stála násobně víc.
….domácí a komunitní péči, která nese největší část zátěže, nechává podfinancovanou a přenáší její náklady na rodiny, které kvůli tomu padají do chudoby.
Tento model má ještě jednu vrstvu. Zatímco velké poskytovatelské skupiny čerpají veřejné prostředky prostřednictvím dotací, příspěvků a úhrad, samotná pečující práce uvnitř těchto zařízení zůstává nízko ohodnocená. Zaměstnanci v pečovatelských institucích pracují často za minimální mzdy, zatímco neformální pečující – ti, na nichž systém stojí nejvíce – nedostávají zaplaceno vůbec a jejich práce se dlouhodobě tváří, jako by neexistovala.
Ekonomika soucitu v praxi znamená, že člověk, který drží při životě druhého člověka, nemá vlastní příjem, pracovní smlouvu ani ekonomickou jistotu. Neexistuje jako standardní ekonomický subjekt, a přesto na něm stojí celý systém.
Pečující přitom svou situaci nepopisují nově ani ojediněle. Roky ji dokládají v posudcích, odvoláních, žádostech, výzkumech i veřejných výpovědích. Stát o ní ví v detailu: zná časovou náročnost péče, její dopady na zdraví i ekonomickou situaci domácností. Ví, že jde o práci na hraně vyčerpání. A přesto se nic zásadního už desítky let nemění. Nejde o neinformovanost. Jde o vědomé přehlížení.
Současně stát dlouhodobě ignoruje nastupující krizi péče. Ví, že kapacita rodin se zmenšuje, že stárnutí populace tlak dramaticky zvýší, že model stojící na vyčerpání není udržitelný – a přesto odmítá udělat základní krok: dát peníze přímo do rukou pečujících. Místo toho vznikají analýzy a strategie, které krizi popisují, ale neřeší.
Změna přitom začíná u definice práce. Péče musí přestat být považována za „láskyplnou povinnost“ rodiny a stát se tím, čím fakticky je: náročnou, kvalifikovanou a společensky nezbytnou činností. To znamená dát pečujícím lidem skutečný status: nárok na odpovídající příjem, nárok na nemocenskou, odpočinek a zastupitelnost a jistotu, že roky péče nezmizí z jejich vlastní budoucnost
https://t.co/UKReZ6rozo
Nomlabofusp helps increase frataxin levels in Friedreich's ataxia, and its effects can be easily monitored using skin or cheek cell samples. https://t.co/dnBlwdA5MQ
#FriedreichsAtaxia#FriedreichsAtaxiaNews#FACommunity
Mají velké veřejné knihovny nakupovat bestselery? Nepoškozují tím nakladatele? A proč se Městská knihovna v Praze stala jedním z největších vydavatelů e-knih, které čtenářům poskytuje zdarma? To a mnoho dalšího zajímavého se můžete dozvědět v rozhovoru s ředitelem MKP Tomášem Řehákem pro nejnovější číslo časopisu Čtenář. 👇https://t.co/W1CsIZqbLi
Motoristi se fakt chovají jak barbaři nejen v politice, ale bohužel i v kultuře. To, že knihy nepálí, může být pro nás čtenáře jen slabou útěchou. 🙈
Česká republika má jedno vskutku chvályhodné prvenství a fakt to není konzumace alkoholu na hlavu. ČR má nejhustší síť veřejných knihoven na světě. Veřejných knihoven je tu totiž přes 6000. Když k tomu připočteme ještě odborné a školní knihovny, je to přes 12 000 institucí vědění, setkávání. Knihovny nehledě na dobu tvoří zásadní pilíř naší kultury a vzdělanosti. V regionech to platí obzvlášť.
Průměrný počet přečtených knih u člověka nad 15 let je 10 knih za rok.
Knihovny jsou místa, kde řada mladých lidí začíná s četbou. Kam rodiče přivádějí své děti, nejen aby je utrhli od obrazovek televize a tabletu, ale také proto, že v dnešní ekonomické situaci jsou výpůjčky zásadní alternativou koupě ne úplně levných publikací v už tak zatížených rozpočtech domácností.
To platí i pro dospělé a seniory.
Když se navrhoval rozpočet, byl jsem za ministrem Klempířem a říkal jsem mu, že jsme měli připravený pozměňovací návrh, který by přidal knihovnám (a nejsou to z pohledu rozpočtu ani veliké peníze), ale vzhledem k tomu, že jsme neměli garanci, že případná změna by skutečně nakonec skončila u knihoven, chápu jako důležitější, aby měl na paměti důležitost fungování těchto institucí vědění a kultury on sám.
Mluvil jsem buď do a nebo o dopadech rozhodnutí jeho resortu ministr neví.
Desetitisíce letáků ze supermarketu lidem narozdíl od FT nestačí.
Tohle není o dotacích pro nejaký papaláše, ale o zajištění kultury v regionech pro široké masy.
Zrušený program Česká knihovna obsluhoval okolo 600 převážně malých knihoven, které nemají veliké rozpočty a kde si navic tyto instituce nezvládnou sami vybrat mezi hodnotnými tituly. A program je samozřejmě atraktivní i z pohledu nakladatelů, neboť česká literatura tohoto formátu není sama o sobě nikdy bestsellerem. Program fungoval bezmála 30 let. Není zde racionální důvod, aby nepokračoval a nebyl spuštěn ještě letos.
Spolu s poslankyní @AHoffmannova , bývalou ostravskou náměstkyní primátora pro vzdělávaní, která má kulturu a školství za Piráty ve sněmovně v gesci, jsme oslovili dotčené organizace a subjekty a domlouváme pracovní setkání ve sněmovně se zástupci knihoven, SKIP, Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatelů a zejména politiků, kteří pochází z celé země a za regiony jsou i zvoleni. A to nehledě na to, zda jsou či nejsou koaliční či opoziční. Věřím, že i ministr kultury by si měl jednotlivé stakeholdery vyslechnout (i když se tak na kulturní tripartitě jistě od zástupců knihoven děje) a zvědět, že se realizace programu v tomto roce i přes rozpočtové provizorium stihnout dá.
Kde je vůle, je i cesta.
Věřím, že se i čtenáři se za své knihovny v budoucnu případně postaví.❤️📖🇨🇿
Now that Artemis II has launched we have 10 days to get everyone on Earth a Planet of the Apes costume so we can do something hilarious when the astronauts return 😁
Do you remember that very night -- the night before the day of all days, four years ago?
How many of us didn’t sleep at all.
We sat in the dark in silence, in front of our laptops, refreshing news feeds.
Here was Blinken saying the invasion was inevitable within the next few hours. Here was Zelensky speaking in the middle of the night in Russian, pleading with all Russians to come to their senses at the last moment and not take a fatal step.
Here was the news that the runways of Ukraine’s largest airports had been blocked with overturned vehicles.
We sat with Flighradar24 open. Here at 1 a.m., over northern and eastern Ukraine, an American drone was making multiple circles, monitoring the massive Russian grouping on our border from Belarus to Crimea.
A plane seemed to have taken off, evacuating Turkish diplomats. They must have been among the last ones... Russia had closed all airspace along its entire border with Ukraine later on.
In journalists’ chats, hundreds of colleagues just as sleepless. “Guys, be ready… it seems like today.”
But hope, of course, died last.
Maybe today it would pass. Maybe it was still a bluff and blackmail, because that would be logical. They couldn’t possibly go through with such madness. It would be a catastrophe of biblical proportions and a bloody slaughter in which it would be impossible to win. They couldn’t fail to understand that.
And then -- “live” on Russian TV (in reality, of course, everything had been recorded well in advance as part of a pre-invasion propaganda performance) -- Putin’s face, distorted with sadistic hatred and a smirk of gloating, announcing the “special military operation.”
What is there to say, four years have passed since that night.
If someone had told me then that four years later independent Ukraine would be at the forefront of the entire free world,
fighting alone on equal terms against the full military power of Russia,
with the Ukrainian flag over every regional capital that was free from occupation that night,
with Ukrainian-made drones and cruise missiles that smash Russian oil refineries, airfields, and giant military factories every single night
— I would never, ever have believed it.
And yet, through unparalleled heroism and enormous sacrifice, fighting Ukraine has changed the course of history.
She disproved all the arrogant skeptics who were burying her alive back then and giving her no chance, already ready to run and “negotiate” with yet another deranged maniac hungry for blood and territorial grabs.
Glory to Ukraine!
I want to thank everyone for all the support we’re receiving. There really is an incredible amount of it.
For me, the sacrifice of the people depicted on the helmet means more than any medal ever could - because they gave the most precious thing they had.
And simple respect toward them is exactly what I want to give.
University of Oxford scientists have launched five pioneering research projects, each with over $100,000 in funding, for new FA treatments. https://t.co/W9JV9lL0D0
#FriedreichsAtaxia#FriedreichsAtaxiaNews#FACommunity