Nevyjasněná úmrtí v okolí Andreje Babiše.
Narazil jsem na tehle seznam pod článkem ke kauze ANO s Azbestem a nestačil se divit. Zajímavé, že politici hnutí mají plná ústa Dozimetru a přitom:
František Mrázek
Boss podsvětí, měl složky na každého. Obchodní zájmy se často překrývaly se zájmy AB.
Zastřelen.
Anna Veverková
Spoluzakladatelka hnutí ANO. Nesouhlasila se směřováním hnutí a názorově se s AB rozešla.
Přejeta na přechodu.
Tomáš Kejla
Zprostředkovával schůzky s politiky. Kejla chtěl s polským lobbistou Jackem Spyrou připravit Babiše o 10 milionů. Vytlačila ho dodávka ze silnice. Přežil.
Následně za pár měsíců nalezen mrtvý.
Peter Kovarčík
Spolužák AB a lobbista. Kolega z Maroka. Hodně věděl. Nalezen doma mrtvý. Prý "uklouzl" ve vaně.
Milan Sládeček
Prodal firmu AB, následně obviněn z podvodu. Velký dlužník Babiše.
Zastřelen. Prý sebevražda.
Jiří Petersík
Zemědělec. Tvrdil, že má důkaz, že Čapí hnízdo vždy vlastnil Agrofert.
Smrtelná nehoda na motorce.
Ján Ducký
Politik, slovenský ministr hospodářství ve vládách Vladimíra Mečiara. Andrej Babiš se s Duckým znal z podniku Petrimex. Ducký krátce před smrtí vyhrožoval Babišovi, že ho za krádež Agrofertu dostane do tepláků.
V roce 1999 byl zastřelen neznámým vrahem.
Elena Trenčianská
Byla ekonomickou ředitelkou podniku zahraničního obchodu Petrimex. Babišovi pomáhala při ovládnutí české pobočky Agrofertu. Po krachu Petrimexu spravovala několik let jeho archiv. Měla svědčit ve sporu o Babišově spolupráci s bývalou Státní bezpečností, před soudem se však neobjevila.
Zmizela a je stále nezvěstná.
Jan Boček
Bývalý šéf Kosteleckých uzenin. Znal okolnosti transakcí, za nichž podnik Kostelecké uzeniny. Skrýval se na chatě uprosřed lesů.
Zemřel náhle.
Manipulátoři píší, že korelace neimplikuje kauzalitu a tento seznam nemusí nic znamenat. OK.
Přesto, pokud si každé to jméno vygooglíte samostatně a přidáte k němu slovo Babiš, vyjede vám nespočet článků, kauz a důležitých souvislostí a vše najednou vypadá trochu jinak...
„Servilní politování: Vláda veřejně bodla do zad vlastního prezidenta kvůli Trumpovi“
Vážení pánové z Černínského paláce,
vaše dnešní prohlášení je vrchol pokrytectví, servility a politické zbabělosti.
Prezident republiky Petr Pavel – bývalý předseda Vojenského výboru NATO a člověk, který alianci zná zevnitř lépe než většina vašich úředníků dohromady – řekl nahlas nepříjemnou pravdu: Donald Trump za posledních pár týdnů poškodil důvěryhodnost NATO víc, než se to Vladimiru Putinovi podařilo za mnoho let. A vy na to místo věcné debaty reagujete jako uražené slečny z dobré společnosti – „politujeme“, „nejsou to naše slova“, „my máme jinou pozici“.
To není diplomacie. To je podlézání nové americké administrativě ještě dřív, než se stačila pořádně usadit.
Co je na tom nejsměšnější:
- Prezident říká, že Trump svými výpady proti spojencům, ultimáty a veřejným zpochybňováním článku 5 oslabuje odstrašení vůči Rusku. To není „osobní názor“, to je strategická realita, kterou vidí každý, kdo se v bezpečnostní politice vyzná.
- Vy na to odpovíte, že „vláda přikládá zásadní význam síle, jednotě a věrohodnosti NATO“. No výborně. Tak proč místo toho, abyste tu jednotu hájili, veřejně dehonestujete hlavu státu, který ji brání před Trumpovým buldozerem?
- Ještě horší je ta pasáž o „mimořádně silných“ česko-amerických vztazích a jejich „dalším prohlubování“. To už zní jako fráze z doby normalizace, kdy se muselo opakovaně ujišťovat, že „přátelství se Sovětským svazem je pevné jako skála“. Jen s tím rozdílem, že teď se podlézá Trumpovi.
Skutečný problém:
Petr Pavel neřekl nic, co by nebylo v zájmu České republiky a NATO jako celku. Řekl to na půdě Univerzity Karlovy, před studenty, otevřeně. To je přesně to, co by měl prezident dělat – mluvit pravdu, i když je nepohodlná.
Vy jste místo toho zvolili cestu veřejného distancování se od vlastního prezidenta. To není „korektní diplomacie“. To je signál slabosti a vnitropolitického boje, ve kterém se vláda (nebo její část) snaží ukázat Washingtonu, že „my jsme ti hodní, Pavel je ten problémový“.
Taková politika je nejen nedůstojná. Je nebezpečná. V době, kdy se transatlantické vztahy skutečně testují, potřebujeme jednotný a sebevědomý hlas, ne veřejné hašteření a podbízivé „politujeme“.
Prezident Pavel řekl to, co si mnozí v Evropě myslí, ale bojí se říct nahlas.
Vy jste místo podpory zvolili veřejné políčkování.
To není diplomacie.
To je politická sebevražda zabalená do fráze o „pevné transatlantické vazbě“.
A je to ostuda.
Macinko, klausovský lokaji a uražený trpaslíku – nedůstojný je tady hlavně jeden člověk. A je to on.
„Pane Macinko, když už plácáte o ‚umanutosti‘ a ‚nedůstojnosti‘ Petra Pavla, tak se radši jděte podívat do zrcadla, než se zase poserejte hanbou.
Vy, co jste 17 let sloužil jako klausovský lokaj – nejdřív v prezidentské kanceláři, pak jako manažer a mluvčí Institutu Václava Klause –, vy, co jste se z jihomoravského metalisty a kytaristy kapely Hraczki vypracoval na resentimentálního ideologa fosilního populismu, vy máte tu kuráž mluvit o nedůstojnosti?
Vy, co jste si během projevu hlavy státu ostentativně listoval Rudým právem jako zasraný komunistický důchodce, vy, co posíláte vyděračské esemesky přes Koláře jako podsvětový dealer a pak hystericky kňučíte, že vás prezident ignoruje – vy?
To už není nedůstojné. To je přímo žalostné, malicherné, egomaniakální a politicky impotentní na úrovni opilého frajírka z vesnické hospody, kterému odmítli dolít.
Celý váš život je jedna velká drezura: 17 let jste proskakoval klausovskými kruhy, pak jste si přivlastnil skomírající stranu, přejmenoval ji na Motoristy a teď se chováte jako pomstychtivá píča, které se nepovedlo protlačit svého oblíbeného extremistu do vlády. Tak teď brečíte, štve se a hází písek jako dítě na pískovišti.
Jenže vy nejste dítě. Jste ministr zahraničí – a vypadáte jako karikatura arogantního, resentimentálního trpaslíka, který si plete stát s osobní vendetou a Klausův institut s diplomacií.
Vaše ‚umanutost‘ už dávno není jen nedůstojná. Je to politická sebevražda v přímém přenosu, směs trapnosti, impotence, klausovského komplexu méněcennosti a totálního selhání charakteru.
Takže jo – nedůstojný je tu opravdu jeden člověk. A je to přesně ten, kdo ten komentář napsal. Od lokaje k ministru – a pořád stejná ubohost.“
1) "Babiš to s námi myslí dobře, protože není zkorumpovaný politik!"
2) "Babiš nemá proč by kradl, když už je bohatý!"
3) "Babiš dokázal skvěle vést Agrofert, dokáže skvěle jako firmu řídit i ten přebujelý stát!"
4) "Babiš nás zbaví televizních poplatků"!
5) "Závidíte Babišovi!"
Tak vážení.
ad 1) Babiš není politik, je to oligarcha s manýry zjevně daleko horšími, než většina slušných lidí v politice.
ad 2) Babiš má, proč by dále bohatnul - kdo má moc, chce ještě víc.
ad 3) Babiš nikdy žádnou firmu neřídil. Ovládl je pomocí peněz a vlivu a pak je jen ždímal. Sám nic nevymyslel, žádný byznys nevedl od začátků, žádný jeho nápad nebyl úspěšný startup. A není se co divit, když až v sedmdesáti letech objevil glóbus.
ad 4) Babiš vás nezbaví poplatků, budete je platit stejně, jen místo nezávislé veřejné odborné televize budete mít státní televizi s vládní propagandou, jako za socialismu, které se nedá věřit vůbec nic.
ad 5) Babišovi opravdu není co závidět. Z hlediska vyššího principu mravního je to vlastně jen bohatý hlupák a celoživotní morální troska. A to bohatství jej od trajektorie morální trosky nezachránilo.
Ještě mají koblihy nějaký jiný oslavný koblihový refrén?
STOJÍME ZA PREZIDENTEM - živě na @tv_noe
- v neděli v 15:00 hodin nabídneme našim divákům živě přenos ze Staroměstského náměstí v Praze.
Děkujeme @milionchvilek za poskytnutí tohoto přenosu.
Stydím se za vládu Andreje Babiše
🇺🇦 Мені соромно за уряд Андрея Бабіша.
🇬🇧 I am ashamed of the government of Andrej Babiš.
🇩🇪 Ich schäme mich für die Regierung von Andrej Babiš.
🇫🇷 J’ai honte du gouvernement d’Andrej Babiš.
🇮🇹 Mi vergogno del governo di Andrej Babiš.
🇳🇴 Jeg skammer meg over regjeringen til Andrej Babiš.
🇬🇱 Andrej Babiš-ip naalakkersuisuutai pillugu kanngunarpunga.
Prosím sdílejte a šiřte tento skvělý text pana Ondřeje Langra, jelikož on za ten text zaplatil banem, smazáním postu a snížením dosahů. Jakmile totiž napíšete něco, co se Rusku líbí, tak vám začnou boti zvyšovat dosahy fake komentáři, podporou a lajky. Naopak když napíšete něco, co se jim nelíbí, třeba o podpoře EU/Ukrajiny, tak vás falešné účty začnou hromadně nahlašovat, pár z nich do komentářů vám bude nadávat k vyprovokování a snaží se prostě najít způsob, jak vás vybanovat. Lajky ke zvýšení dosahů většinou nedostanete.
Je to moderní způsob cenzury, který podporují jak SPD, tak i "Společnost pro obranu svobody projevu." Boti vás nahlásí za vše možné a doufají, že automat něco vyhodnotí špatně a pokud se odvoláte, že to i lidská kontrola někde v JAR pochopí též chybně. To se nejspíše stalo panu Langrovi, konkrétně bot i kontrola asi nepochopili mnou zcenzurované spojení a mysleli si, že pan Langer tyto věci navrhuje. On je ale samozřejmě v realitě uvádí jako to, co by proruští "dezoláti" rádi dělali.
Česká politika: Žumpa, cirkus, nebo jen dokonalé zrcadlo společnosti?
Česká politika se změnila v grotesku, v níž se na scénu derou lidé, kteří by ještě před pár lety neměli šanci dostat se ani do třetí řady komunálního zastupitelstva. Z prostoru, který měl být elitou národa, se stala tribuna pro křiklouny, extremisty, manipulátory a lidi, jejichž hlavní kvalifikací je ochota překročit všechny hranice slušnosti. Tohle není jen úpadek politické kultury – to je test, jak hluboko jsme jako společnost schopni klesnout, když se přestaneme zajímat o kvalitu veřejného prostoru.
Galerie postav dnešní politiky je temná a přeplněná. Stačí se podívat na Jindřicha Rajchla, který postavil svůj vzestup na agresivní konfliktní rétorice a neustálém vyvolávání kulturních válek. Jeho politický styl je založen na permanentním rozhořčení, konspiracích a teatrálním sebe-vykreslování jako pronásledovaného „bojovníka za lidi“. Ať už se kolem něj objevují jakékoli kauzy či spory, jeho hnutí žije z rozdmýchávání pocitu chaosu a znechucení – protože v rozkladu se nejlépe sbírají hlasy.
Vedle něj stojí Filip Turek, muž, který otevřeně koketuje s estetikou extrému, agresivním nacionalismem a kulturou politického provokování. Jeho veřejná prezentace i tematický výběr jsou testem, nakolik jsme ochotni tolerovat radikalismus přestrojený za „vlastenectví“. To, co by v zemi s pevnou demokratickou kulturou bylo jasně odmítnuto, se u nás stává módním doplňkem pro část voličů hledajících společenskou bitvu, nikoli řešení.
A pak je tu Tomio Okamura – profesionál ve výrobě strachu. Jeho politika je založená na neustálém hledání vnitřního i vnějšího nepřítele, na cíleném rozeštvávání společnosti a na rétorice, která normalizuje nenávist vůči menšinám i institucím. Jeho hnutí existuje jen díky tomu, že umí využít frustrace lidí, kterým systém nefunguje, a nasměrovat ji proti těm nejzranitelnějším.
A nakonec Andrej Babiš – nejmocnější transformátor chaosu do osobního mýtu. Jeho minulost spojená s komunistickými strukturami, jeho gigantický střet zájmů, mediální impérium a způsob práce s veřejnou emocí by v zavedené demokracii znamenaly politický konec. U nás jsou to naopak pilíře popularity. Babiš se naučil přetavit osobní skandály ve štít proti kritice – čím větší problém, tím hlasitější výkřik do prostoru. Je to politika permanentního sebeobětování v přímém přenosu: já trpím, takže mě litujte a zvolte.
A tím se dostáváme k pointě: česká politika není náhodná sbírka excesů – je odrazem společnosti, která rezignovala na nároky. Když se vzdáme očekávání, že politici mají být kompetentní, slušní, vzdělaní a odpovědní, nevyhnutelně je nahradí ti, kteří umí jen řvát, manipulovat, strašit a hrát divadlo.
Česká politika je dnes žumpa ne proto, že by národ neměl slušné lidi – ale protože slušní lidé odešli z prostoru, kde se dá přežít jen s hroší kůží a ochotou k neustálé konfrontaci. Pokud tento cirkus neukončíme, nezaklapne opona nad jejich kariérami, ale nad námi.
Česko si zaslouží lepší politiku. Ale dokud si o ni neřekne, bude dostávat tu, která na dně žumpy zrovna nejvíc pění.
Zločin jako politika: proč Andrej Babiš nemůže reprezentovat demokratický stát
„My jsme vyhráli volby, abychom plnili náš program, ne aby nás někdo vydával nebo nevydával.“
— Andrej Babiš, Kuloáry nepřímo, https://t.co/NrGpt9h4NH, 31. 10. 2025
Když obžalovaný káže o mandátu lidu
Tento výrok není jen projevem arogance moci. Je to přímý útok na princip právního státu.
Andrej Babiš – muž obžalovaný ze závažné majetkové trestné činnosti – se opět stylizuje do role oběti systému, který prý nechápe, že „vůle lidu“ stojí nad zákonem.
Tímto jediným výrokem zpochybňuje samotný základ demokracie: že nikdo nestojí nad právem, ani ten, kdo vyhrál volby.
Tvrzení, že „my jsme vyhráli, a proto máme právo vládnout bez ohledu na trestní odpovědnost“, je politickou verzí věty: „Zákony platí pro ostatní, ne pro mě.“
To není demokracie. To je oligarchická autokracie v přestrojení za vůli lidu.
Demokracie není ochranný štít pro zločin
Právní stát stojí na jednoduché zásadě: mandát z voleb nikdy neosvobozuje od trestní odpovědnosti.
V okamžiku, kdy by se volená funkce stala ochranou před soudem, ztrácí stát demokratický charakter.
Z politiky se stává azyl, ze strany útočiště a z voličů rukojmí.
Babiš tuto logiku mistrně využívá. Každé trestní stíhání proměňuje v důkaz spiknutí, každé obvinění v důkaz o své „výjimečnosti“.
Ale to není obrana demokracie – to je její zneužití.
Demokracie bez právního státu je jen dav s hlasovacími lístky. A právní stát bez důvěry je jen fasáda.
Babiš útočí na obojí: na víru v rovnost před zákonem i na důvěru, že moc může být čistá.
Nexus mezi kriminalitou a politikou
Andrej Babiš není jen jednotlivý případ. Je systémový uzel, kde se protínají všechny české choroby:
•korporátní kolonizace státu,
•politická korupce přestrojená za profesionalitu,
•ovládnutí médií a veřejného prostoru,
•a normalizace lži jako běžného nástroje moci.
Babiš není náhodná figura, ale nexus – propojení mezi zločinem a politikou, mezi mocí a beztrestností.
Symbol éry, kdy se miliardář s přístupem k médiím může vydávat za ochránce „obyčejných lidí“, zatímco podkopává samotné základy republiky.
Volby nejsou indulgence
Volby nejsou odpustky.
Neexistuje žádný „demokratický hřích“, který by se dal smýt vítězstvím u uren.
Není možné vyhrát volby a tím zrušit princip právního státu.
Mandát není nadzákonný status, ale smlouva s občany, že politik bude ctít zákony stejně jako oni.
Ten, kdo je obžalován z krádeže veřejných peněz, nemůže vést stát, který má tyto peníze chránit.
Ten, kdo je evidován jako spolupracovník tajné policie totalitního režimu, nemůže být morální autoritou pro demokracii, kterou tato policie potlačovala.
To není otázka názoru. To je otázka principu.
Od cynismu k odpovědnosti
Každý Babišův výrok tohoto typu nás zkouší. Zkouší, jak hluboko jsme ochotni klesnout ve jménu „efektivity“ nebo „stability“.
Zda jsme připraveni tolerovat, že stát řídí člověk, který zpochybňuje samu myšlenku právní rovnosti.
Pokud to přejdeme mlčením, stáváme se spolupachateli.
Pokud to přijmeme jako „politickou realitu“, ztratíme schopnost rozlišovat mezi mocí a spravedlností.
Demokracie není jen o vítězích. Je o hranicích, které ani vítěz nesmí překročit.
A tou nejzákladnější hranicí je bezúhonnost těch, kdo vládnou.
Obrana republiky začíná u morálky
Česká republika se v roce 2025 ocitla v bodě, kdy už nestačí jen právní argumenty.
Je třeba znovu definovat, co znamená vláda slušných lidí.
Andrej Babiš může vyhrát volby. Ale nikdy nemůže morálně reprezentovat demokratický stát.
Protože stát, který se nechá vést obžalovaným mužem, už není republikou – je korporací se státní hymnou.
A pokud chceme zůstat občany, a ne zaměstnanci jeho moci, musíme si tuto prostou větu zapsat zpět do svého vědomí:
Mandát nikdy neznamená beztrestnost. Vítězství nikdy neznamená nevinu.
Pořád marně doufám, že někdo z vládní koalice už konečně najde odvahu mluvit s námi tímto způsobem…jako s dospělými a svéprávnými lidmi, ne jako k dětem před spaním. Protože kdy, když ne teď?