Nevím co si mám myslet, vrací se to, ten večer na plese.. Co mám dělat? Jak jsem měla reagovat? Jak to napravit? Prostě nevím co a jak, protože ho mám ráda...
Jednou jsem se otevřela světu. Zbořila tu zeď, co jsem kolem sebe měla. Až moc mě ukrývala, ale chránila mé srdce. Myslela jsem, že je ten správný čas, ale ten nejspíš není nikdy...
Končím! Proč jim pořád dávám další šance? Proč se pořád nechávám zklamávat? Proč jim pořád věřím? Pořád doufám? A stále dokola a dokola si nechávám lámat srdce? Proč, když ho zrovna, zrovinka, poskládám dohromady, si ho zase nechám tak snadno zničit? Proč?