Je nesmiřitelnost správný a morální postoj?
K tweetu mi přišlo několik lidí oznámit nějakou variaci na to, že nesmiřitelnost je v pořádku, protože jsou nesmiřitelní KE ZLU a K ŠPATNÉMU. A že v současné polarizované době je přece správné být pevný a nesmiřitelný.
Cítím, že se fatálně mýlí, a jsem z toho smutný. Slyším tam: "Žádné slitování s dezoláty!" A taky: "Oni nás chtějí vyhladit!"
Zkusím to zvednout a nepopálit se.
Nesmiřitelnost je matka nenávisti.
Není to sama nenávist, jen pro ni vytváří velmi úrodné prostředí. Když si člověk zakáže smíření, pochopení nebo to, že by si jen připustil protivníkovu lidskost, musí si svou tvrdost vůči němu nějak ospravedlnit. Nejsnazší je protivníka morálně znehodnocovat: není jen omylný, ale zlý; není to jen protivník, ale škůdce (národa i demokracie); nejde o rozdílné názory, ale o boj proti zlu.
Samozřejmě že ke zlu nemá být člověk lhostejný ani smířlivý. Nemá se s ním bratřit ani před ním uhýbat jen proto, aby měl klid. Problém je v tom, že "zlo" je slovo s obrovskou mocí. Jakmile někoho nebo něco označíte za zlo, okamžitě se zmenší prostor pro pochybnost, nuanci, slitování i omyl. A právě tím se otevře cesta k nenávisti.
Nesmiřitelnost potřebuje zralost, sebeomezení a pravidelnou kontrolu vlastních motivů. Bez těchto brzdných mechanismů se z ní snadno stane afekt, maskovaný za morální zásadu.
Každý nesmiřitelný je samozřejmě přesvědčený, že on ji má pod kontrolou, že ji ovládá a používá jen k dobrým účelům.
Nesmiřitelnost je jako zápalky: nepatří do rukou dětem, bláznům, lidem neopatrným ani nevyzrálým. A i u opatrného a vyzrálého člověka platí, že když ji drží v prstech příliš dlouho, popálí se.
Ona totiž člověka postupně učí, že tvrdost je ctnostná, pochybnost je slabost a že slitování nebo pochopení je chyba. Pomalu mu dovolí přestat hledat pravdu a místo ní hledat stvrzení vlastní správnosti. Nechá ho, aby nevnímal lidi, ale kategorie, do kterých je zařadil. Pak mu přinese pocit morální převahy. A pak se setře jemná hranice, která dělí boj proti zlu od boje proti lidem, kterým to zlo přiřkne.
Nenávist nikdy nezačíná tím, že si člověk řekne: "Chci nenávidět." Začíná mnohem ušlechtileji. Třeba větou: "Já jen odmítám tolerovat zlo." A ještě si u toho připadá jak poslední spravedlivý. Savonarola by mohl vyprávět.
A právě proto je nesmiřitelnost tak svůdná. Nabízí člověku luxus nemuset pochybovat, nemuset rozlišovat, nemuset se ptát, jestli náhodou nepřestřelil, jestli se mu v hlavě neslepila kritika činu s odporem k člověku, jestli si omylem nepovýšil vlastní odpor na morální zákon, a to vše v laskavém balení morálně pevného a spravedlivého postoje.
Protože jakmile uvěřím, že stojím proti zlu, tak se všechno najednou zjednoduší: Moje tvrdost není umanutost, je to odvaha. Moje pohrdání není povýšenost, je to jasnozřivost. Moje neochota poslouchat je zásadovost. Moje nenávist je jen důslednost.
Člověk může odmítnout lež, násilí, podlost, krutost i bezpráví, a přesto si hlídat, aby se z něj nestal někdo, kdo ze všeho nejvíc miluje vlastní spravedlivý hněv. Hněv, byť spravedlivý, je pořád jen hněv, a ten vždy po čase začne živit sám sebe.
Takže ne: nesmiřitelnost není dobrý morální ideál. Někdy může být nutnou krajní polohou, když je potřeba říct ne a necouvnout. Ale jako trvalé nastavení člověka je destruktivní pro něj i okolí.
Morální ideál nezní být nesmiřitelný. Morální ideál je být pevný, bdělý, schopný odporu, a přitom si nenechat vzít schopnost vidět člověka i tam, kde vidím omyl, vinu nebo špatnost. Pevnost v postojích je nutná. Ale pevnost není totéž co nesmiřitelnost. Pevnost znamená vědět, kde stojím. Nesmiřitelnost často znamená, že už nechci vidět nic jiného. A to je ten podstatný rozdíl.
Jakmile začnete vidět svět jako bitevní pole pro svůj boj proti zlu, tak už proti zlu nebojujete; už ho v sobě živíte.
Hlavní problém proplácení repatriačních letů nejsou ty peníze.
Problém je v posilování státního paternalismu. V ujišťování lidí, že nemusí být připraveni vždy na všechno, protože je tu někdo, kdo se o ně postará, že nemusí přemýšlet dopředu, že vlastně nejsou za sebe tak úplně odpovědní, že si tu prostě nikdo tu držku nemůže rozbít ani v tak banální situaci, jako jestli se dostanou o pár dní později z dovolené.
Posilování tohoto způsobu myšlení je jedním z důvodů, proč Evropa čím dál víc zaostává.
Nevjerovatne scene iz Kamcatke.
Al posto sam primorac moze li mi neko objasniti, ako ima snijega 4/ 5 metara, kako nema na krovovima
kojih ima i ravnih🤔
Nije sramota pitati 🤷
Jsou občani, kteří si vezmou vše, co není přivázaný, a tak v Žatci na náměstí si vzali dřevěný klíny, který jistí vánoční strom proti pádu.
Čo more, treba zatopiť, no.
Logickým úsudkem je jasný, že odpadkové koše se senzory, které se na pohyb sami otevírají nabádají k větší produkci odpadků. Proto by Evropská unie, která má zakazování v DNA tyto koše měla zakázat.
Úspěch kyber kriminality je založen na strachu lidí z policie, úřadů, bank, pojišťoven, za který se zločinci vydávají, čímž dostávají lidi do stresu a nad to k neuváženým úkonům.
Zdá se mi to ? Že ti chytří, kteří mají co říct přispívají na Twitter čím dál míň, a o to víc se projevují ti, kteří umí inteligenci jen předstírat trefováním se do "mainstream" narativů.
Koukám, že Hřib svou vrcholně koncepční dopravní politikou zvedl prodej skútrů v Praze tak o 1000 %. Jestli on není placen Yamahou nebo Hondou, protože vzhledem k tomu, že tak blbej nemůže nikdo bejt, by to dávalo smysl.