Razítka nedávám. Každý den je nový list. Tak to beru.
Teď nepotřebuju to - kdo- vědět ani tak moc kvůli tomu co se na palubě odehrálo, ale proto, že některé děti řekly že to byl někdo, kdo se mi podíval do očí a řekl že ne.
Někdo, u koho ten list otáčím sakra často a věřím mu. Snažím se mu věřit. Ale nemůžu to nechat dojít do bodu, že toho bude zneužívat.
Vyvedu z toho důsledek? Asi.
Potřebuju to ale asi vědět hlavně pro sebe.
Budu to řešit před ostatními dětmi?
V žádném případě.
Když mě kolegyně vezla včera zpět do depa vyzvednout si auto, popsala jsem jí co se v pátek odpoledne odehrálo s elementary dětmi na palubě. Řekla jsem jí, co jsem jim během monologu při odstavení autobusu řekla. Chtěla jsem vědět její názor, jestli už to nebylo třeba moc. Podle ní nebylo.
Řekla mi, že se v depu mluví. Že se mluví o tom, jak dobrou práci jsem s nimi odvedla a ta změna co na palubě je, je velká.
V pondělí (snad) budu sledovat záznam z kamer, potřebuju rozuzlit kdo.
Páteční odpoledne bylo hrozný.
Když jsem ale děti postupně vysazovala, zastavila se u mě holčina:
“I’m really glad you’re my bus driver.”
“Even after we had to pull over for so long?”
“Yeah, even then.”
Dostalo mě to. Ne že ne.
Občas se sama sebe ptám, jestli má smysl se snažit.
Vím že ano a že nepřestanu.
Jen to občas někde vzadu v myšlenkách vyskočí.
Má to smysl. Každý každičký den.
Pomalu chystám malé rozlučkové dárečky pro "moje" děti.
Mám jich skoro 100, tak to dělám postupně.
Bittersweet.
Tak to cítím.
U psaní kartiček se tak sama pro sebe usmívám při vzpomínkách na to, co všechno na palubě vyvedli.
Yikes.
Výměkla jsem. Šla jsem v kostýmu. Chcalo jak sviňa, byla mi zima a na hlavu jsem si aspoň narvala nějakou random čepici ať mi nekape na brejle.
Bylo to super!
Pořád ještě mrznu ve městě (ale v suchém oblečení) a přemýšlím kde chytnu nějaký školní autobus, ať mě hodí do depa (jiné město), páč tam mám auto.
Blb jsem ho nechala v areálu, od kterého nemám klíče :-D
Zítra je ve městě průvod. Je to každoroční velká událost, spousty lidí.
Nikdy jsem tam nebyla, protože je to velká událost, spousty lidí.
Zítra jdu. V průvodu.
V depu furt řeší můj kostým, že je super že budu Ms. Frizzle. Milujou ten kostým.
Nejlepší na tom ale je, že žijí v představě, že to byl můj nápad.
Nikdy jsem o tom neřekla ani slovo, vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že v kostýmu vůbec půjdu.
Někoho to napadlo a už to jelo dál. O nás bez nás :-D
Má pršet, je zima, má být bouřka. Na kostým kašlu, bez udělaných vlasů to nemá smysl-a účes by padl okamžitě.
Každý rok je na průvod krásně, dnes bych umrzla.
Děti jsou už mentálně na prázdninách. Včerejší odpolední a jízda stála za to.
Middle school - dvě holky dělaly takový bordel, že jsem autobus odstavila. S tím se jet nedalo. Kluk v autobuse stříkal body spray. V uzavřeném prostoru opravdu lahůdka.
Elementary.
Moje sladká elementary.
Někdo měl balónek a stále a neustále z něj vypouštěl vzduch. Pištělo to jak sviňa.
Mohla jsem opakovat do nekonečna že toto ne.
Musela jsem odstavit.
Nepřiznal(a) se, nikdo nikoho nenapráskal (awww, jsem na ně pyšná-ale i nakrknutá).
Domů jsem dolezla pomalu po čtyřech.
Ugh.
Proč já tu práci sakra dělám?
Ajo, já to vlastně miluju! Úplně mega moc!
Immer furt potkávám na silnici zvířata.
Ale žádné neumí hodit tak znechucený, arogantní a všeříkající pohled, jako mýval.
Autobus ho vyloženě iritoval, tvářil se, že bude hrát o zlaté žebro.
Nakonec to vzdal a nasupeně ze silnice odkráčel.
Neutíkal, odkráčel.
Nebudu opakovat co si myslel, na sociálního sítích většinou sprostá nejsem.
Dostala jsem zpět svůj autobus. Jupí.
Přestěhovala jsem si tam všechen bordel, jedu.
Třetí škola a tadá, světla na palubovce zas svítí jak vánoční stromek.
Hlásím to mechanikovi, ten koukne do počítače a hlásí mi zpět, že no worries, můžu pokračovat v krasojízdě.
Před odpolední se ptám jaký autobus si mám vzít. A že jestli mi nevadí světýlka, můžu jet mým.
Vadí nevadí, odmítám si zas všechno stěhovat do jiného autobusu.
Jedu, stačím to do nejprudšího kopce, cosi je špatně. Autobus je línější než obvykle. V místě, kde mám na tachometru už 25, mám 10.
Plyn na podlaze, v hlavě mi letí, že mám v tom kopci stop a mám opravdu nervy, že jak zastavím tak to už nerozjedu.
Long story short, rozjela. Horko těžko jsem ten kopec vyškrábala. Pak už jsou jen mírné kopečky v docela dobrých místech, tam kdyby mi to zdechlo, tak by mi to nevadilo až tak (vadilo, ale míň vadilo než v tom velkém).
Na rovině to valilo jak drak, ale jinak to ztrácelo výkon.
No zpět jsem dojela ok, tak jaképak copak.
Po šichtě jsem si opět přestěhovala všechen svůj bordel a do konce školního roku už budu mít náhradní autobus.
@AdelaVod Dcera má jméno, které má od roku 1945 v ČR jen 14 lidí. A vůbec není zarážející nebo nějak divoké.
Je jen neobvyklé.
Nikdo nikdy obočí nepozvednul :-)
Teda kromě matriky v malém městě, kde jsme jim museli vysvětlit, že to jméno je uznané.
To byl zas týden.
Autobus kaput.
Moje auto kaput.
Dnes jsem do práce jela manuálem a vůbec to teda není že se to nezapomíná.
Teda aspoň já to zapomněla.
Nikde mi to naštěstí nezdechlo, ale že by to byla plynulá jízda - to teda ani omylem. Spíš takový uřvaný přískokem skok. Lol.
Páteční pobavení veřejnosti.
Ale děti byly celý týden zas úplně super, všichni jsou živí a zdraví, tak jaképak copak.
Dnes ráno jsem elementary dětem poděkovala za včerejšek.
Za ráno, kdy v autobuse zpívali.
Za odpoledne, kdy byli skoro úplně potichu (47 dětí), když jsem je o to požádala, protože jsem měla trable s autobusem a potřebovala jsem z vysílačky slyšet mechanika.
Za večer, kdy jsem šla na koncert školního sboru (El tam je) a viděla jsem tak obrovské množství "mých" dětí.
Řekla jsem jim, že včerejšek bude v mé mysli až do doby, kdy budu stará a nebudu vědět ani mé jméno.
Dostala jsem dotaz, jestli je budu vozit i příští rok.
Řekla jsem že bych strašně ráda, ale že to nezáleží na mě.
Obří knedlík v krku included.
Že já jsem to číslo měnila! Můj autobus je zase u doktora a já si budu brát tento :-D (přemýšlím že tam to Hi nechám a až bude někdo brblat, tak budu dělat blbou :-D
Občas by mě zajímalo, co se asi honí hlavou lidem, kteří řídí u školy dopravu.
Když přijíždí můj autobus, je to každé ráno hukot.
Je to jak party bus 😁
(mimo mísu- rozčilovalo mě, že je na náhradním autobusu pořád moje číslo, tak jsem jim to překlapala)
Šéf mi dnes řekl něco, co jsem netušila, že mě může tak dostat.
Řekl mi: "“you are making a difference”.
Vzal mi vítr z plachet.
No a hned potom řekl že jednou bude muset jet se mnou, protože to chce vidět.
A kouzlo bylo pryč.
Puf :-D
(samozřejmě mi to nevadí, ale děcka se budou samozřejmě chovat úplně jinak)
Dnes jdu před odpolední trasou na dispečink s Route book. Říct co a jak, ať jsou aktualizace k příštímu školnímu roku na základě tohoto.
Včera jsem už nahlásila kdy budu po posledním školním dni čistit autobus (to děláme pravidelně, ale poslední je takový to mega důkladný čištění interiéru).
Za pár dní začnu dětem na motivační tabulku psát odpočet...
Budou nadšené.
Já už míň.
Občas by mě zajímalo, co se asi honí hlavou lidem, kteří řídí u školy dopravu.
Když přijíždí můj autobus, je to každé ráno hukot.
Je to jak party bus 😁
(mimo mísu- rozčilovalo mě, že je na náhradním autobusu pořád moje číslo, tak jsem jim to překlapala)