Tajné 🔞 tužby. Rozvedený se závazky. V běhu, zatím 10k. CLl forever. Single man life. IT v 🇦🇹 s HO. ISTJ
Strážce tajných TW identit 😉, majitel pozvánek
@PaPiccolo6 Narozdíl od tričke, mám jen dvě kategorie plavek. OK a prošoupaný zadek. V té první jsou jedny a v druhé většinou taky. K použití ale jen pro případ krajní nouze🙈😅
Nejde o Ústavu. Jde o moc.
„Prezident si vykládá Ústavu podle sebe,“ prohlásil Andrej Babiš.
To je výrok, který má odvést pozornost od skutečné otázky.
Nejde totiž o to, kdo si jak vykládá Ústavu. Jde o to, kdo je ochoten přijmout, že jeho moc má své hranice.
Andrej Babiš dlouhodobě vystupuje s představou, že volební vítěz má téměř neomezený mandát. Když jeho rozhodnutí narazí na odpor, problémem se podle něj stávají soudy, prezident, média nebo opozice. Jenže právě tyto instituce tvoří základ ústavní demokracie. Nejsou překážkou státu. Jsou jeho pojistkou.
Autoritářství nezačíná tanky v ulicích ani zákazem voleb. Začíná mnohem nenápadněji – přesvědčením, že každá instituce, která omezuje moc vlády, je nepřítelem lidu nebo překážkou „vůle většiny“.
Historie Evropy nás učí, že demokracie neumírá jedním rozhodnutím. Oslabuje postupně. Zpochybňováním soudů. Útoky na nezávislá média. Snahou podřídit si státní instituce. Vytvářením dojmu, že jediným skutečným hlasem národa je předseda vlády.
Ústava přitom říká pravý opak. Česká republika není založena na neomezené moci premiéra. Je založena na dělbě moci, vzájemné kontrole institucí a vládě práva. Prezident není zaměstnancem vlády. Ústavní soud není poradním sborem premiéra. Média nejsou oddělením vládní propagandy.
Když Andrej Babiš tvrdí, že prezident si vykládá Ústavu podle sebe, měl by nejprve odpovědět na jinou otázku:
Přijímá vůbec, že v demokracii existují instituce, které mohou jeho vůli legitimně omezit?
To je skutečný test demokratického politika.
Spor o cestu prezidenta na summit NATO není jen protokolární ani osobní. Je symbolem mnohem hlubšího střetu. Střetu mezi pojetím státu, kde moc podléhá právu, a pojetím, kde se právo postupně přizpůsobuje politické moci.
Právě proto dnes nejde jen o jednu cestu do Ankary. Jde o charakter České republiky. O to, zda zůstane liberální ústavní demokracií založenou na dělbě moci, nebo se začne posouvat k modelu, v němž vítěz voleb považuje svou politickou vůli za nadřazenou institucím, které mají jeho moc vyvažovat.