@AndrejBabis Kdo Vám to tak hezky napsal? AI, alebo volaký podriaděný? A máte pravdu, vůbec to s Vámi nemáme jednoduché. A udělejte nám tedy radost a odejděte do důchodu 🤟🤟
Úžasně napsané. A ty obrázky... ❤️
Via fb Pavel Korec:
Kdysi dávno, ještě v dobách, kdy se mi svět zdál jednodušší a kreslicí prkno bylo místem přímek, kolmic a jasných rozhovorů, měl jsem kolegu. Byl to tichý, milý, přemýšlivý člověk, který studoval v Kyjevě a oženil se s dcerou jakéhosi oblastního šéfa milice, či něčeho podobně mocného a bohatého. Stávali jsme spolu u kreslících prken s pantografy a on vyprávěl o Ukrajině. Vyprávěl dlouze, s podivuhodnou směsí melancholie a ironie – a někdy i věci tak zvláštní a hrozné, že se mi jim nechtělo docela věřit.
Já sám jsem měl po roce 1990 k Ukrajincům docela srdečný a přátelský vztah. Můj tchán, který měl malou, poctivou stavební firmu, jich pár zaměstnával. Byli to šikovní, houževnatí chlapi a on o nich (a s nimi) vždycky mluvil s respektem. Rád vyprávěl, jak dokázali nahodit stěnu s téměř neuvěřitelnou, milimetrovou přesností – prý přesněji než kdejaký stroj. A jak uměli vymyslet chytré, praktické řešení tam, kde jiní bezradně krčili rameny a říkali, že to nejde udělat a stihnout.
Díky historikům mi později z hlavy postupně vypadla stará, zatuchlá komunistická propaganda o takzvaných Banderovcích. Jako účastník Sametové revoluce jsem často přemýšlel o tom, jak strašně to Ukrajinci od komunistů a od Rusů schytali – a jak to vlastně schytávají dodnes. Když přišel Majdan, sledoval jsem ho s velkou nadějí. Doufal jsem, že se jim podaří to, co se před lety podařilo nám: vymanit se z rusáckýho sevření.
Pak přišel rok 2014 a s ním ledový šok.
Začal jsem sledovat události mnohem pozorněji. Četl jsem o hladomoru, o těch strašných, téměř nepochopitelných dějinách. Udělal jsem i malou stránku o Holodomoru Holodomor a jiné ruské zločiny , snažil jsem se aspoň drobně něco dělat, něco pochopit. A tehdy mi začalo docházet, že Ukrajinci nestojí v cestě jen návratu ruského vlivu u nás – toho vlivu, který jsem sám zažil po okupaci v sedmdesátých letech. Oni stojí v cestě něčemu mnohem zlejšímu a nebezpečnějšímu.
Myslím, že stojí v cestě tomu, co kdysi pro naše národy plánoval Hitler.
Já žil v době, kdy jsme se naučili nenávidět ruský komunismus. Dnes se ale díváme na cosi jiného – na ruský fašismus. A ten je, zdá se mi, ještě horší, ještě cyničtější a brutálnější.
A tak cítím hlubokou, osobní vděčnost těm ukrajinským mužům a ženám, kteří dnes brání Evropu před tou dravou, blbou, barbarskou hordou. Raduju se z úspěchů ukrajinský armády, obdivuju dovednost jejich voj��ků a neuvěřitelnou tvořivost inženýrů. A když slyším o ruském vraždění, cítím úzkost možná takovou, jako by zabíjeli Čechy.
A hluboce, opravdu hluboce pohrdám těmi českými soukmenovci, kteří dnes mluví proti Ukrajině, kteří bagatelizují ruské zločiny a odmítají pomáhat. Pohrdám jimi stejně, jako pohrdám spolupracovníky Gestapa a zrádci z dob nacistické okupace. Úplně stejně.
A ano – patří jim tatáž spravedlnost.
Zároveň obdivuji ukrajinský národ. Národ, který se navzdory mnohem delšímu a důkladnějšímu vymývání mozků, navzdory komunistické genocidě a strašlivým dějinám, dokázal z ruského sevření vzpamatovat a znovu se postavit na nohy. Kam se proti tomu hrabeme my? Neplníme si ani svoje domácí úkoly.
Ukrajinci dnes patří k nejlepším národům Evropy – a možná k nim patřili vždycky. Přitom právě oni, spolu s evropskými Židy, trpěli snad nejdéle a nejkrutěji.
A přesto dokázali vstát.
Nastavují nám nepříjemné zrcadlo. A člověk si musí položit nepohodlnou otázku: budeme se my pořád jen vymlouvat na komunismus? Komunismus v nás.
Komunismus je v lidech zažraný jen potud, pokud lidé chtějí, aby v nich byl zažraný.
A Rusko? To mezitím zničilo svůj vlastní národní charakter. Popřelo téměř všechno, co v něm kdysi bylo kulturního, velikého a hodného obdivu. Zdá se mi, že dnes už téměř neexistuje Rusko jako kulturní národ – zůstala jen moc, násilí a strach.
A nakonec z toho zbývá jen pohrdání a hnus.
A co je možná nejhorší: něco podobného by mohlo jednou potkat i nás, pokud se včas neprobereme. Nebo se nám to teď už děje.
Jak to vidí INRI:
- Babiš ukradl peníze, které potřebovali jiní. Malé firmy, ne miliardář.
- Do rozpočtu EU přispíváte i vy, takže ukradl vaše peníze.
- Upozornit na to není udavačství. Nebo když vám někdo ukradne auto, nejdete na policii, protože byste udali zloděje?
Za RT dík
❤️❤️❤️
Via fb Zuzka Bönisch:
Jeho životopis a zásluhy si může dohledat každý, o tom už bylo napsáno dost. A když teď opadla první vlna emocí, mám potřebu napsat i něco jiného.
Když vám podá ruku, jeho stisk je pevný - ale ne drtivý. Do očí se dívá zpříma - ale ne povýšeně. Podle protokolu má vejít do dveří jako první - většinou i přesto dává přednost ženě, bez ohledu na protokol. Běžně si dá na pumpě bagetu a kafe do kelímku - a vždycky za sebe platí sám. Když se řekne v 8:30, je tam v 8:25 - vždy a všude na čas za každých okolností. Co slíbí, to dodrží - vždy a za každých okolností. Dokáží se se svou ženou vzájemně poškorpit - ale stojí pevně při ní a ona při něm. Svým ochráncům s naprostou samozřejmostí a často děkuje - a nejen jim. Všechno co dělá, dělá naplno - ale s chladnou hlavou a s rozvahou. Když se usměje, je to úsměv upřímný. A i když nemá tolik prostoru - když je dědeček, tak s lehkostí bytí.
Ne, není dokonalý, protože to nejsme nikdo. Ale je to ta nejlepší verze chlapa, který ve své pozici slouží téhle zemi. Tedy nám všem.
#stojimzasvymprezidentem