Z chování obsluhy té benzínky se mi udělalo poněkud špatně.
Via fb:
Prosím všechny blogery v České republice i všechny lhostejné nenechávající lidi o maximální sdílení!
V noci z 19. na 20. června došlo na čerpací stanici ORLEN v Praze na ulici Argentinská k napadení mé dcery zaměstnanci této čerpací stanice.
Dcera přišla se svými přáteli koupit hot dogy. Při nákupu tří hot dogů a láhve šampaňského je zaměstnanec čerpací stanice připravil o 300 Kč na vrácených penězích. Když jeho kamarádka upozornila, že špatně vrátil peníze, odpověděl jí: „Vypadněte odsud, zas*aní Ukrajinci.“
Kamarádka mu řekla, že zavolá policii. V tu chvíli vyšla další prodavačka a začala moji dceru vytlačovat ven, přestože stála stranou a do konfliktu se vůbec nezapojovala. Během potyčky ji druhý zaměstnanec srazil na zem a začal ji škrtit. Ochranka navíc bila a odstrkovala její přátele, čímž jim znemožnila zasáhnout a pomoci jí.
Když přijela policie, zaměstnanec, který moji dceru škrtil, ji i její přátele nadále urážel a hanlivě mluvil nejen o nich, ale i o všech Ukrajincích.
Na žádost mé dcery, aby byly zkontrolovány záznamy z bezpečnostních kamer, policista uvedl, že vedoucí pracovník, který má ke kamerám přístup, nepřijede, protože nechce, aby se tato situace medializovala.
Moje dcera žije v České republice více než 15 let. Sama vychovává tři děti ve věku čtyři, pět a deset let, které se narodily v České republice.
Prosím všechny o maximální zveřejnění tohoto případu, protože se obávám, že vedení čerpací stanice a případně i někteří policisté mohou později tvrdit, že kamery v době incidentu nefungovaly, jak se bohužel v podobných případech někdy stává.
Zároveň prosím příslušné orgány a představitele státu, aby věnovali pozornost případům rasově motivovaného a xenofobního jednání vůči Ukrajincům a dalším národnostem žijícím na území České republiky.
Rád bych věřil, že většina Čechů má zdravý rozum, lidskost a respekt vůči cizincům.
Pro více informací mě prosím kontaktujte prostřednictvím soukromých zpráv. K dispozici jsou fotografie a videozáznamy jako důkazy.
S úctou
otec Sergej
Сергій Лісовий
Tak jistě. V čase válečných rizik hodnota výjimečných kapacit obranného průmyslu stoupne, to má paní @alenaschillerov pravdu.
Škoda tedy, že jsme v době covidové pandemie neprodávali nemocnice, to byla jejich hodnota také nahoře. Tak snad příště…https://t.co/ciJtshgS6W
„Servilní politování: Vláda veřejně bodla do zad vlastního prezidenta kvůli Trumpovi“
Vážení pánové z Černínského paláce,
vaše dnešní prohlášení je vrchol pokrytectví, servility a politické zbabělosti.
Prezident republiky Petr Pavel – bývalý předseda Vojenského výboru NATO a člověk, který alianci zná zevnitř lépe než většina vašich úředníků dohromady – řekl nahlas nepříjemnou pravdu: Donald Trump za posledních pár týdnů poškodil důvěryhodnost NATO víc, než se to Vladimiru Putinovi podařilo za mnoho let. A vy na to místo věcné debaty reagujete jako uražené slečny z dobré společnosti – „politujeme“, „nejsou to naše slova“, „my máme jinou pozici“.
To není diplomacie. To je podlézání nové americké administrativě ještě dřív, než se stačila pořádně usadit.
Co je na tom nejsměšnější:
- Prezident říká, že Trump svými výpady proti spojencům, ultimáty a veřejným zpochybňováním článku 5 oslabuje odstrašení vůči Rusku. To není „osobní názor“, to je strategická realita, kterou vidí každý, kdo se v bezpečnostní politice vyzná.
- Vy na to odpovíte, že „vláda přikládá zásadní význam síle, jednotě a věrohodnosti NATO“. No výborně. Tak proč místo toho, abyste tu jednotu hájili, veřejně dehonestujete hlavu státu, který ji brání před Trumpovým buldozerem?
- Ještě horší je ta pasáž o „mimořádně silných“ česko-amerických vztazích a jejich „dalším prohlubování“. To už zní jako fráze z doby normalizace, kdy se muselo opakovaně ujišťovat, že „přátelství se Sovětským svazem je pevné jako skála“. Jen s tím rozdílem, že teď se podlézá Trumpovi.
Skutečný problém:
Petr Pavel neřekl nic, co by nebylo v zájmu České republiky a NATO jako celku. Řekl to na půdě Univerzity Karlovy, před studenty, otevřeně. To je přesně to, co by měl prezident dělat – mluvit pravdu, i když je nepohodlná.
Vy jste místo toho zvolili cestu veřejného distancování se od vlastního prezidenta. To není „korektní diplomacie“. To je signál slabosti a vnitropolitického boje, ve kterém se vláda (nebo její část) snaží ukázat Washingtonu, že „my jsme ti hodní, Pavel je ten problémový“.
Taková politika je nejen nedůstojná. Je nebezpečná. V době, kdy se transatlantické vztahy skutečně testují, potřebujeme jednotný a sebevědomý hlas, ne veřejné hašteření a podbízivé „politujeme“.
Prezident Pavel řekl to, co si mnozí v Evropě myslí, ale bojí se říct nahlas.
Vy jste místo podpory zvolili veřejné políčkování.
To není diplomacie.
To je politická sebevražda zabalená do fráze o „pevné transatlantické vazbě“.
A je to ostuda.
Nie lubię reklam, ale muszę wam powiedzieć, że ta jest wyjątkowa. Nie spodziewałem się, że może powstać coś tak uroczego. 19.05.2026. #Metallica Chorzów. Stadion Śląski.
Zresztą zobaczcie sami.
Prezident, vláda a hranice reprezentace: ústavní úvaha o článku 63 Ústavy ČR.
Český ústavní pořádek v sobě nese zvláštní, téměř paradoxní napětí: prezident republiky „zastupuje stát navenek“, avšak vláda odpovídá za zahraniční politiku.Tento dualismus není chybou systému, nýbrž jeho vědomým konstrukčním prvkem.V běžných časech zůstává skrytý pod vrstvou politické spolupráce.Teprve ve chvíli konfliktu , například při sporu o účast prezidenta na mezinárodním summitu vystupuje na povrch jako zásadní ústavní problém, který nelze jednoduše vyřešit pouhým čtením textu Ústavy.
Významným interpretačním bodem je nález Ústavní soud Pl. ÚS 43/93, jenž rozlišil mezi „pravomocí prezidenta“a „rozhodnutím prezidenta“. Kontrasignace,tedy spolupodpis předsedy vlády, se podle tohoto výkladu nevztahuje na každý výkon pravomoci, ale pouze na takový, který má podobu formálního rozhodnutí. Toto rozlišení má dalekosáhlé důsledky. Otevírá totiž prostor pro autonomní jednání prezidenta tam, kde nejde o právně formalizovaný akt, nýbrž o výkon reprezentace.
Právě zde se rodí spor. Je účast prezidenta na summitu pouze reprezentací, nebo již výkonem zahraniční politiky? Formálně lze argumentovat, že cesta hlavy státu není „rozhodnutím“ ve smyslu Ústavy, a tudíž nevyžaduje kontrasignaci. Prezident tak může vystupovat jako symbol státní kontinuity a jednoty, jako nositel toho, co klasická politická filozofie označuje pojmem auctoritas. Naproti tomu vláda reprezentuje potestas – moc odvozenou z demokratické odpovědnosti vůči parlamentu.
Toto rozlišení však naráží na materiální realitu mezinárodní politiky.Summit není pouhou ceremonií. Je místem, kde se artikulují zájmy, formulují postoje a přijímají politické závazky, byť někdy neformální. Prezident, který by zde jednal bez koordinace s vládou, by sice mohl tvrdit, že vykonává svou pravomoc reprezentovat stát, avšak zároveň by vstupoval do prostoru, za nějž nese odpovědnost vláda.V tomto okamžiku se formální výklad Ústavy dostává do napětí s jejím materiálním smyslem.
Petr Pavel jako příklad prezidenta v této hypotetické situaci by tak stál na hraně dvou legitimních ústavních rolí:reprezentanta státu a potenciálního aktéra politického rozhodování. Vláda, například vedená Andrej Babiš, by naopak mohla oprávněně namítat, že bez jejího souhlasu postrádá prezidentův krok demokratickou legitimitu, neboť právě vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně za směřování zahraniční politiky.
Podstatné je,že česká Ústava tento konflikt výslovně neřeší. Na rozdíl od některých jiných ústavních systémů,například Polsko, kde je vláda explicitně určena jako řídící orgán zahraniční politiky,český model spoléhá na nepsanou ústavní zvyklost: na spolupráci a koordinaci mezi prezidentem a vládou.Tato zvyklost funguje jako tichý stabilizátor systému.Jakmile však selže, vzniká situace,kterou nelze vyřešit jinak než autoritativním výkladem.
V takovém případě by musel zasáhnout Ústavní soud.Ten by stál před zásadní volbou:zda dát přednost formálnímu výkladu Ústavy,který by posílil autonomii prezidenta,nebo materiálnímu výkladu,jenž by zdůraznil odpovědnost vlády. Nejpravděpodobnější by byl kompromisní přístup.Prezident by mohl vykonávat reprezentativní funkci, tedy účastnit se mezinárodních jednání,avšak bez možnosti samostatně formulovat závazné politické pozice,které by zavazovaly stát.
Tento kompromis by odpovídal hlubší logice českého ústavního systému.Ten není založen na striktním oddělení pravomocí, ale na jejich překryvu,jenž má být vyvažován politickou kulturou a vzájemnou loajalitou ústavních aktérů.Jinými slovy,Ústava není pouze právním dokumentem,ale i implicitní výzvou k určitému typu politického jednání.
Z tohoto pohledu není spor o článek 63 pouze technickou otázkou výkladu. Je testem samotné povahy české demokracie. Ukazuje, zda je schopna fungovat jako systém založený na důvěře a spolupráci, nebo zda bude nucena přejít k rigidnějším, formalizovaným pravidlům,která omezí prostor pro konflikt, ale zároveň i pro flexibilitu.
Pane Babiši,
opět vystupujete na sociálních sítích jako ochránce obyčejných lidí před „zlými firmami“, které si podle vás „mastí kapsy“. Jenže realita je složitější než politické video nebo status na Facebooku. A právě to je problém – vy složité věci zjednodušujete tak, aby se hodily do politického marketingu.
Ano, je pravda, že podle údajů banky UBS vzrostly rafinační marže firem Orlen a MOL o desítky procent nad dlouhodobý průměr. To je ale rafinační marže, nikoliv marže samotných čerpacích stanic. Směšování rafinační marže, velkoobchodní marže a marže pumpy do jednoho čísla je ekonomicky nepřesné a veřejnost to spíše mate, než informuje.
Skutečný problém českého trhu s pohonnými hmotami je jinde: v jeho koncentraci. Orlen a MOL mají velmi silnou pozici – rafinerie, velkoobchod i čerpací stanice. To znamená, že vydělávají na celé vertikále, nejen na stojanu u pumpy. To je legitimní téma pro hospodářskou politiku, regulaci trhu a konkurenci. Ale to je debata, která se nedá vést pomocí videí z parkoviště a jednoduchých sloganů.
Je také dobré připomenout, že v době, kdy jste byl premiérem a měl plnou kontrolu nad státem, jste strukturu trhu s pohonnými hmotami nijak zásadně neřešil. Orlen posílil svoji pozici právě během let, kdy jste byl ve vládě. Dnes kritizujete důsledky struktury trhu, která vznikala i za vaší politické éry.
Největší problém ale není ani Orlen, ani MOL. Největší problém je, že česká politika se místo řešení dlouhodobých problémů ekonomiky, energetiky a konkurenceschopnosti redukuje na hledání jednoduchých viníků a mediální přestřelky. Svět se přitom dostává do období drahých energií, geopolitických konfliktů a pomalejšího ekonomického růstu. To jsou problémy, které se nedají vyřešit jedním statusem na sociálních sítích.
Česká republika potřebuje seriózní debatu o energetice, průmyslu, vzdělávání, veřejných financích a budoucnosti ekonomiky. Ne další kapitolu permanentní předvolební kampaně.
Politika by měla být o správě státu, ne o správě sociálních sítí.
Právě zasahujeme na D35 na 243. km ve směru z Olomouce na Mohelnici, kde došlo k dopravní nehodě kamionu a dodávky. Jedna osoba byla zraněna, poskytli jsme první pomoc a předali ji ZZS. Došlo také k většímu úniku provozních kapalin. Na místo byl povolán ropný kontejner. (LB)
Reakce poslanců 🇩🇰 dánského parlamentu poté, co se doslechli, že Trump chce zahájit invazi do Grónska, protože nedostal Nobelovu cenu míru.
Nelze nebýt jejich fanoušek, že ano? 😅🇩🇰❤️
A year ago today DAVID LYNCH passed away. One of the most outstanding directors in history, a superlative artist. A unique, extraordinary and timeless cultural figure. Forever in our memory, forever in our hearts. Long live The Greatest.
Ego s komplexem dějin
Žaloba na prezidenta republiky proto, že dotyčný nebyl jmenován ministrem, není obranou cti. Je to ukázkový projev malosti zabalené do sebevědomé pózy. Filip Turek se chová přesně jako ten typ muže, který si plete vlastní ego s veřejným zájmem a každé odmítnutí interpretuje jako historickou křivdu.
Myslet si, že prezident má povinnost legitimizovat politickou figuru jen proto, že je hlasitá, konfliktní a mediálně viditelná, je výrazem hlubokého nepochopení role státu. Petr Pavel není personalista Motoristů ani rukojmí uražených ambicí. Prezident má právo – a povinnost – říct, že někdo není vhodný. Tečka.
Celá tahle žalobní exhibice působí spíš jako křeč člověka, který si myslí, že stojí v centru dějin, zatímco je jen jejich hlučným okrajem. Kdo reaguje na politické „ne“ soudní žalobou, dává jasně najevo, že neunesl ani základní demokratickou realitu: že funkce nejsou nárokové a respekt se nevynucuje paragrafem.
Tvrdý chlap, který při prvním odmítnutí běží k soudu, není rebel ani bojovník proti systému. Je to jen další uražené ego s iluzí velikosti. A dějiny si takových postav pamatují jediné: že byly hlasité — a rychle zapomenuté.
Nepravidelné okénko o lekci lidskosti a bezpodmínečné lásce:
Místo toho, aby Charles de Gaulle svou dceru s Downovým syndromem skrýval, vychovával ji s hrdostí a ona se stala srdcem jeho života. Když Charles de Gaulle v roce 1970 zemřel, pronesl diskrétní žádost, která mnohé překvapila. Nechtěl velkolepý státní pohřeb v Paříži. Požádal, aby byl pohřben v malé vesnici Colombey les Deux Églises vedle své dcery Anny. Pro něj bylo toto místo odpočinku důležitější než jakýkoli pomník. Anna se narodila na Nový rok 1928 jako nejmladší ze tří dětí. Měla Downův syndrom, onemocnění, které bylo v té době obklopeno strachem a dezinformacemi. Lékaři a společnost často obviňovali rodiče a naléhali na rodiny, aby děti, jako je ona, skrývaly před zraky veřejnosti. Pro rodiny s mocí a postavením bylo posílání takových dětí pryč považováno za normální. Charles a jeho manželka Yvonne odmítli. Vychovávali Annu doma s jejím bratrem Philippem a sestrou Élisabeth. Nebylo tam žádné tajemství, žádný stud, žádné odloučení. Byla prostě jejich dcerou.
Pro svět byl de Gaulle odtažitý a neústupný. Vůdce formovaný válkou, disciplínou a velením. Ale doma odhalil stránku, kterou jen málokdo kdy viděl. S ní se smál bez obalu. Zpíval písně, vyprávěl příběhy a hrál si. Přátelé si všimli, že muž, který jen zřídka projevoval emoce, v její přítomnosti zcela změkl. Říkal jí "moje radost." Anna nežádala nic jiného než lásku a on v této jednoduchosti nacházel klid. Nikdy s ní nebylo zacházeno jako s křehkou nebo méněcennou. Byla plně respektována, vždy zahrnuta a bezpodmínečně milována. Tato láska nekončila v rodině. Po válce Charles a Yvonne založili Nadaci Anny de Gaulle. Přestavěli zámek na domov pro mladé ženy s mentálním postižením, z nichž mnohé byly opuštěny. V době, kdy byla podpora nedostačující, zvolili akci před lhostejností. Annin život byl krátký. Zemřela na zápal plic v roce 1948, krátce po svých dvacátých narozeninách, v náručí svého otce. Ve svém zármutku de Gaulle šeptal, že je nyní jako všichni ostatní, konečně osvobozena od omezení, která jí svět uvalil.
Po její smrti nosil všude její fotografii. Věřil, že ho její přítomnost ochrání, a to i během pokusu o atentát o několik let později. Ať už to byla víra nebo osud, nikdy nepochyboval o jejím významu ve svém životě. Charles de Gaulle nenašel svůj nejhlubší klid ve vůdcovství nebo vítězství, ale v lásce k dítěti, kterému svět nerozuměl. Jeho rodina ukázala, že důstojnost není o schopnostech. Jde o to, jak silně se rozhodneme starat. Nikdy bychom se neměli stydět za lidi, které milujeme.