Pořád mě nepřestává udivovat čeho jsem schopná, když jsem v časovém presu. To, že jsem napsala 18 stránkovou seminárku během 12 hodin je toho důkazem. Teď se půjdu odměnit něčím tak luxusním jako je spánek delší než čtyři hodiny.
Od začátku září chodím do školy s vražedným výrazem ve tváři a už jsem si zvykla, že děsím spolužáky na chodbách, ale že už i kantory? Mám z toho trochu škodolibou radost.
Každý den cestou do školy míjím cca 20 billboardů, na kterých musím čelit slibujícím ksichtům. Konečně se dostanu na metro a je mi kladena otázka “Slečno nemáte chuť na koblihu?” a “Nedala byste si kávu?” Do školy přijíždím nasraná a na billboardu u školy trůní SPD.
#dobrerano
Kdykoliv se podívám na úvodní fotku, vzpomenu si jak jsme tančili v parku v záři pouličních lamp, pod námi noční Barcelona a jak moc jsme si přáli, aby tenhle okamžik trval navždycky.