Já ti vesmíre moc děkuju za všechny zkoušky tenhle rok. Od ledna ses vážně nezastavil a já se naučila spoustuuuuu věcí. Moc vděčná. Mohl bys mi dát ale chvíli pauzu? Dát věci do pořádku, abych mohla nějak dobít baterky? Nadechnout se? Uklidnit se?
Jen ležím a poslouchám hudbu z venku. Hrají na kytaru nějaké americké táborovky. Začíná mi být lépe a chce se mi brečet. Radostí, jak krásný život vlastně mám.
Měli jste někdy veliký sen a když jste ho dosáhli, tak jako kdyby se rozplynul? Jako krásná vločka, co vám přistane na rukávu. Jen co si ji stihnete všimnout, tak se rozpustí. Je pryč, bez mrknutí oka.
Sedím v posteli v hostelu, mám šílený úpal. Najednou slyším, jak venku hrajou na kytaru a já si uvědomuji, ze si to tu neuzivam tolik jak bych chtěla. Zit přítomným okamžikem je někdy děsně těžký, co?
Posílám domu pohledy. Poprvé píšu rodina xxx, ale ty jediná už si ho nepřečteš. Vždycky, když jsem někam jela, ses těšila na pohled. Tenhle si poprvé nepřečteš a mne smutkem praská srdce
Je půl 7 večer. Sluníčko se premistilo do Evropy. Sedím v autobuse a přemýšlím, jestli tuhle cestu preziju. Jízda jak na divokém západě. Nikde nikdo. Jen my, příroda a divoká řidička.
2 roky jsem se modlila, aby ses uzdravila. Posledních pár dní jsem se modlila, abys už mohla v klidu odejít. Bez bolesti. Bez trápení. Dnes si odešla a strašně to bolí. Rakovina je svině a není fér, že si nachází lidi, který mají ještě půl života před sebou.