Je zvláštní zjistit, že to není jednorázový boj, ale něco, co prostě je. Že dobro a zlo tu budou vždycky vedle sebe. Nevadí. Vím na kterou stranu patřím ❤️
Příběh z malého městečka 🙋♂️
Když večer zapadlo slunce a poslední dítě odešlo, zavládlo na pískovišti ticho.
Po malé chvilce si převrácený náklaďák uprostřed písku povzdechl: „Tak jo… přiznávám. Tohle parkování jsem trochu netrefil.“ Zpoza něj vykoukla lopatka, zapíchnutá jak vlajka: „Trochu? Ty jsi zkoušel skok přes hranu. Já tě varovala, že to není závodní okruh.“ Z dálky, od skluzavky, se ozvalo malé červené autíčko: „Já jsem říkalo brzdi! Ale ne… pan frajer si musí dát drift.“ Náklaďák si odfrkl: „Bylo to epické. A ten dětský smích… to stálo za to.“
Chvíli bylo ticho. Vítr jemně přehrnul trochu písku přes jejich „pracoviště“ plné stop a malých kráterů. „Hele,“ ozvala se plastová kyblíková parta rozházená po bojišti, „zítra to stejně začne znova.“ „Jo,“ řekl potichu bagr, který zůstal stát trochu bokem, jako by hlídal situaci, „a já budu zase kopat tunel, co nikam nevede.“ „A já ho zase zbořím,“ ozvalo se vesele od žlutého dumperu.
A všichni se tomu začali smát.
Pak si náklaďák opatrně povzdechl:
„Hele… myslíte, že sem ráno zase přijdou?“ Na chvilku bylo úplné ticho.
Pak se lopatka jemně zavrtěla v písku: „Přijdou. Vždycky přijdou.“ A s tím se celé pískoviště uložilo ke spánku.
Rozházené, převrácené, trochu unavené, ale šťastné… připravené na další velké dobrodružství.