Při cestě do práce jsem si vybírala, jestli pojedu tramvají přes Staroměstskou, nebo metrem.
Vyšlo to na tramvaj.
Díky tý paní, co mě před fakultou objala, když jsem začala plakat.
Je mi už třetí den jenom zle v žaludku a nejde mi spát.
Nestuduju na FF UK, ale i tak mi dneska volala máma s pláčem, jestli jsem v pořádku.
Narovinu to byl nejbolestivější hovor, kterej jsem kdy zažila.
Nechápu tenhle svět, je mi z toho odporně. Všeho.
Upřímnou soustrast všem rodinám a prosím, postarejte se o sebe, všichni.
Zdravej vztah je fajn, ale někdy mi chybí mít někoho, kdo mě v ty nejtěžší dny řekne, že jsem krásná. Že je šťastnej, že mě má.
Já si to říct nedokážu.
Pojďme si přiznat, že je v pořádku se prostě někdy z lidí na internetu cejtit za hovno.
Pojďme si přestat vyčítat, že to je náš vlastní komplex a prostě přijměme, že někdy je přehlcující vidět cizí životy.
Zažila jsem si svůj teen dream, a včera se s mužem líbala v noci pod nebem do zvuků Heroes od Bowieho.
Living my little The Perks of Being a Wallflower.
Nenavidim, ze dva nejdulezitejsi vztahy v ramci myho dospivani zpusobily, ze potrestani me je neodepisovani.
Kdyz mi ted nekdo neodepisuje, tak mam hroznej pocit, ze me ten clovek uz nema rad a dohani me to do silenejch uzkosti.
A ja se z toho nedokazu vylovit.
„OMEZME SLEVY JEN NA CESTY DO ŠKOLY.“
No a kam jinam si myslíte, že mají studenti čas jezdit? 🤡 A cesty za neformálním vzděláváním nebo lékaři si tu podporu nezaslouží?
Jiné jízdy jsou marginální. Nemá cenu kvůli tomu vytvářet další systém, kartičky, škatulky.
🧵1/3