Poslední dvě věty si přečtěte nahlas.
Via fb Daniel Moravec:
V roce 1936, před očima Adolfa Hitlera na olympijských hrách v Berlíně, proplouvá dvacetiletý mladík vodou fenomenální rychlostí a umlčuje celý stadion. O sedm let později, v listopadu 1943, nastupuje se svou ženou a jejich dvouletou dcerkou do dobytčího vagonu směřujícího do Osvětimi. Toho večera, zbaven svého jména a proměněn v pouhé číslo vytetované do kůže, ještě nikdo netuší, že tento zlomený muž po přežití pekla dokáže jeden z největších zázraků v dějinách sportu.
Jmenoval se Alfred Nakache.
Před válkou byl Alfred králem plaveckých bazénů, jedním z nejrychlejších plavců planety a chloubou celé Francie. V roce 1941 jej však během okupace jeden novinový článek veřejně označil za „Žida Nakache“ a požadoval jeho okamžité vyloučení ze soutěží. Na znamení solidarity odmítli další francouzští plavci bez něj nastoupit a z mistrovství odstoupili. Ani toto nádherné gesto jej však před nenávistí neochránilo.
Alfred byl udán a zatčen spolu se dvěma bytostmi, které miloval ze všeho nejvíc.
Hned po příjezdu na osvětimskou rampu, pod šedivým a mrazivým nebem, rozdělila selekce rodinu během několika sekund. Alfred byl poslán na nucené práce. Jeho žena Paule a jejich malá Annie, které byly sotva dva roky, byly zavražděny hned první den. Alfred o tom nevěděl a každé ráno dál doufal. Sílu k přežití nacházel v pouhé vzpomínce na jejich úsměvy.
Přišel o svou důstojnost.
Přišel o svou ženu.
Přišel o svou malou dceru.
Poté, co přežil vyčerpávající nucené práce a pochody smrti uprostřed zimy, byl nakonec osvobozen v koncentračním táboře Buchenwald. Když se dozvěděl strašlivou pravdu – že svou ženu a dítě už nikdy neuvidí –, byl z něj pouhý živoucí přízrak vážící sotva čtyřicet kilogramů, s očima propadlýma žalem.
Kterýkoli jiný člověk by možná zemřel. Záměrně.
Ale o něco více než rok po svém osvobození, v roce 1946, se Alfred znovu postavil na okraj bazénu. Jeho paže byly zjizvené, tělo neslo stopy hladovění, ale on se ponořil do vody. Ve vodě už necítil bolest táborů ani tíhu ztráty. Překonal světový rekord ve štafetě. O dva roky později, na olympijských hrách v Londýně v roce 1948, byl jediným přeživším z vyhlazovacích táborů, který se postavil na start. Neplaval pro slávu ani z pomsty, ale jednoduše proto, aby znovu cítil, že žije.
Zbytek svého života Alfred zasvětil předávání své vášně dětem v Toulouse. Učil je udržet se na hladině, dýchat a nikdy se nevzdávat, ani když plavou proti proudu.
Jednoho odpoledne roku 1983, během svého každodenního plavání v moři, se jeho unavené srdce zastavilo. Voda, která mu tolik dala a pomohla mu překonat to nejhorší, jej pokojně odnesla.
Často si myslíme, že odvaha znamená bojovat proti druhým. Někdy však spočívá jednoduše v tom, že člověk najde důvod dál dýchat, i když ztratil úplně všechno.
How will Canada respond to this? Will it allow this public supporter of Russia’s imperialist war and other Russian crimes to make public appearances—play in the NHL—on its Canadien soil? Do Canadians value Ukrainian and Russian lives less than the game of hockey itself?
Co kdyby Prezident Pavel nekandidoval.
Je jaro 2027. Přichází zpráva, kterou si dosud nikdo nedovolil brát vážně:Petr Pavel oznamuje, že do prezidentských voleb 2028 znovu nepůjde. Zdravotní důvody,únava, touha vrátit rodině to,co jí pět let bral úřad, který se ukázal být těžší,než si kdokoli představoval.V tiskovém prohlášení zní věty o vděčnosti,o službě,o tom, že demokracie potřebuje střídání, ne jednoho muže na piedestalu.Zní to důstojně.Zní to jako tečka za slušným příběhem.
A pak nastává ticho. To ticho je nebezpečnější než jakýkoli skandál.
Prázdné místo,které někdo vyplní
Politologové to varovali roky dopředu, jen jim nikdo pořádně nenaslouchal:ideální protikandidát Petra Pavla neexistuje – ale jakmile Pavel z rovnice zmizí, přestává vůbec záležet na tom, jestli je někdo ideální.Stačí, aby byl.A po ruce,s aparátem,penězi a stranickou mašinerií za zády,je jen jeden muž: Andrej Babiš.
V této fiktivní verzi příštího roku se koalice ANO, SPD a Motoristů,které mezitím ovládají Sněmovnu i vládu, rychle shodne.Diskuse, kterou si loni ještě dovolovali odkládat na “vhodnou chvíli”, se zkrátí na týdny.Babiš, který dosud kandidaturu opakovaně vylučoval,se s dobře naaranžovanou nerozhodností nechá “přemluvit” vlastními lidmi – stejně jako se kdysi nechal přemluvit zůstat předsedou hnutí,když už to jednou vzdal.Instagramové video s ujištěním,že “tentokrát je to jinak”,je pouze poslední tah v divadle,jehož scénář byl napsaný dávno předtím.
Co znamená prezident bez brzdy
Právě v tom je jádro katastrofy,kterou tahle esej vykresluje:Česká republika by v tomto scénáři poprvé od roku 1989 měla situaci, kdy jedna osoba – nebo jedna úzká skupina kolem ní – ovládá exekutivu,má pohodlnou většinu v zákonodárném sboru,a navíc obsadí i úřad,jehož smyslem je být poslední brzdou, posledním korektivem,posledním hlasem,který dokáže říct ne.
Prezident, který v posledních letech vetoval rozpočtové excesy, žaloval vlastní vládu u Ústavního soudu kvůli diplomatickému ponížení na summitu NATO,trval na tom, že Česko nesmí být vykázáno z jednacího stolu spojenců – takový prezident by zmizel. Na jeho místě by seděl muž,jehož politická kariéra byla od začátku definovaná splýváním veřejné funkce se soukromým zájmem, muž stále propojený s impériem, které rostlo právě díky sbližování byznysu a moci.
Co by to znamenalo prakticky?Jmenování soudců Ústavního soudu bez protiváhy. Zahraniční politika, kde je respekt spojenců nahrazen transakčním pragmatismem. Rozpočtová disciplína, o níž dnes rozhoduje aspoň hrozba prezidentského veta, by přestala existovat úplně – měkké rozpočtové omezení by ztratilo poslední tvrdou stěnu. A především: precedens. Jakmile se ukáže, že se to dá – že lze ovládnout všechny tři pilíře moci najednou – nebude cesty zpět. Příští generace politiků by to považovala za standard,ne za výjimku.
Hlas, který by chyběl
Není to jen o instituci. Je to o tom, co v posledních letech ztělesňoval samotný fakt, že na Hradě sedí někdo, kdo umí říct: tohle už ne. Kdo dokázal vetovat, žalovat,ohradit se – a přitom zůstat leaderem, kterému část voličů i samotného vládního tábora nakonec věří víc než vlastním politikům. V tomto fiktivním roce 2028 by ten hlas chyběl přesně ve chvíli, kdy by byl nejvíc potřeba.
Apel
Pane prezidente,
toto je fikce – ale fikce psaná proto, aby čtenáře donutila představit si důsledky rozhodnutí, které ještě nepadlo. Vím, že úřad, který zastáváte, vás stál víc, než jste čekal. Vím, že rodina má právo na muže, který jí nebude patřit jen z televizní obrazovky. Vím, že unavit se smí i generál.
Ale právě proto, že jste ten scénář, který tahle esej popisuje, sám dobře znáte – protože jste ho už jednou v roce 2023 zastavil – vás prosím: nenechte prázdné místo, aby ho vyplnil někdo, koho jste zastavit musel. Země, která má jen dva směry – buď vás, nebo návrat k moci bez brzd – potřebuje, abyste zůstal. Ne proto, že byste musel být věčný. Ale proto, že alternativa, kterou tahle esej líčí, není fikce jen do té doby, dokud se nerozhodnete.
❗❗❗B R E A K I N G ❗❗❗
Právě se dostaly ven i poznámky prezidenta Pavla o tom, jak mluvit s Babišem:
- je intelektuálně plachý, mluvit na něj pomalu; nechápavý výraz je u něj standardem, nikoliv výjimkou,
- nesmát se těm nesmyslům, co mu padají z úst, jinak bych se musel smát pořád,
- nabídnout mu plenu předem, než se zase strachy pomočí, když dojde ke konfrontaci,
- nepoužívat dlouhá a komplikovaná slova, čumí pak jak vyoraná krysa,
- nepřipomínat mu, jaký debakl utrpěl na summitu NATO, jinak zase dostane tik, zamkne se na záchodě a hodinu plačtivě telefonuje s Tünde.
Turek objel kolonu odbočovacím pruhem. Neboli tudy, kde je to aktuálně zakázané.
Sanitka nemohla předpokládat, že se odsud někdo vyřítí.
Motorista závodník.