PhDr. Josef Radimecký, https://t.co/z2k6DVwFu3., Ph.D. je přední český adiktolog, speciální pedagog a psychoterapeut, působí na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, zakladatel White Light I: "Pane premiére, přestaňte lidem vykládat nepravdy."
@Jo_Mar_st@votapek532 Já vím, co znamená estimated, retarde. Ale nevěřím blábolům idiota z SPD, co není schopen stát si za svými slovy a trapně se vymlouvá v infantilním videu. Takže oficiální dokument NATO je pro mne poněkud důvěryhodnější.
@chiptronCZ@MercuryBarbora To je ale ošklivý podfuk 😳😳 Kdybych to nedočetl do konce, objednal bych si to. Takhle musím hledat dál, náklady na ocet začínají být neúnosné.
@MercuryBarbora Koukám, že trestní oznámení může podat kdokoliv na cokoliv. Zkusím tedy TO na Svatováclavskou legii, že a) zneužívají jméno patrona českého národa na krytí spolku dementů; b) jsou to takový dementi, že z toho mám deprese a osobní nemateriální újmu.
Česká koruna není Svatý grál
Pro mnoho Čechů se česká koruna stala něčím mnohem víc než jen měnou. Stala se symbolem národní identity, suverenity a nezávislosti. Debata o přijetí eura se často nevede jako ekonomická diskuse, ale jako otázka vlastenectví. V tomto smyslu se česká koruna proměnila v jakýsi moderní Svatý grál – předmět opředený téměř mytickým významem.
Jenže česká koruna nemá žádnou z vlastností, které se se Svatým grálem obvykle spojují.
Svatý grál mezi sběratelskými předměty by byl mimořádně vzácný a nenahraditelný poklad. Česká koruna není žádnou numismatickou raritou.
Svatý grál mezi platebními systémy by umožňoval okamžité, univerzální, bezpečné a téměř bezplatné transakce po celém světě. Česká koruna nic takového nepředstavuje. Každý český občan, podnikatel či firma obchodující za hranicemi musí nést náklady spojené se směnou měn, kurzovým rizikem, bankovními poplatky a administrativní složitostí.
Svatý grál budoucnosti by mohl být stabilní a decentralizovaný digitální prostředek směny, který by dokázal nahradit tradiční měny bez jejich nevýhod. Česká koruna tímto řešením není.
Svatý grál ve světě financí by představoval aktivum nebo strategii, která dlouhodobě přináší mimořádné výnosy bez odpovídajícího rizika. Žádný investor ani obchodník na světových trzích nepovažuje držení českých korun za takovou výjimečnou příležitost.
Česká koruna tedy není ničím z toho. Je pouze měnou středně velké evropské země, jejíž ekonomika je úzce propojena s Evropskou unií a jejíž nejvýznamnější obchodní partneři používají euro.
Přesto je citová vazba k koruně mimořádně silná. Pro mnoho lidí není koruna jen praktickým nástrojem směny, ale symbolem samotné české státnosti. Jako by se část národní identity vtělila do bankovek a mincí.
Otázkou však je, zda za tento symbol neplatíme příliš vysokou cenu.
Setrvání mimo eurozónu znamená kurzové riziko pro exportéry, vyšší transakční náklady pro firmy, menší atraktivitu pro některé zahraniční investory a každodenní komplikace pro občany, kteří cestují, pracují, studují nebo podnikají v zahraničí. Česká republika je ekonomicky integrována do evropského trhu, ale měnově zůstává stranou.
Po více než třiceti letech od pádu komunismu stále usilujeme o plné přiblížení životní úrovně nejvyspělejších evropských států. Pokud je naším cílem hospodářská konvergence se západní Evropou, pak každá zbytečná překážka představuje náklad. Česká koruna nemusí být katastrofou, ale je legitimní se ptát, zda nám skutečně pomáhá dohánět nejvyspělejší evropské ekonomiky.
Paradox je zřejmý. Mnoho Čechů obhajuje korunu ve jménu prosperity a národní suverenity. Ve skutečnosti však může tato symbolická vazba znamenat dražší financování, složitější obchodní vztahy, vyšší náklady pro občany i podniky a pomalejší ekonomické sbližování s Evropou.
Možná je načase přestat si nalhávat, že debata o koruně je především debatou ekonomickou. Ve skutečnosti je často projevem měnového nacionalismu – přesvědčení, že vlastní měna je sama o sobě důkazem suverenity, síly a národní výjimečnosti. Jenže skutečná suverenita se neměří tím, jaké bankovky nosíme v peněžence.Měří se životní úrovní občanů, konkurenceschopností ekonomiky, schopností přitahovat investice a prosazovat své zájmy v Evropě i ve světě.
Česká koruna se pro část společnosti stala fetišem národní identity.Jako by se českost dala uložit do mincí a bankovek. Ve skutečnosti však národ neurčuje měna, ale jeho kultura, jazyk,instituce,historie a hodnoty.
Pokud platíme ekonomickou cenu jen proto, abychom si zachovali symbol,který nám neposkytuje žádnou jedinečnou výhodu, pak nehájíme národní zájem.Pouze zaměňujeme sentiment za strategii, symbol za prosperitu a nostalgii za hospodářskou politiku.
Česká koruna není Svatý grál. Je to pouze měna.
A možná právě ve chvíli, kdy z ní přestaneme dělat posvátný předmět národního kultu, budeme schopni vést dospělou debatu o Euro a o tom co skutečně pomůže České republice přiblížit se nejúspěšnějším zemím.
Premiér Babiš v rozhovoru pro Financial Times přiznal, že ČR letos nesplní závazek investovat do své obrany alespoň 2% HDP. Zároveň vyslovilo přesvědčení, že to nebude žádný problém, protože je jedním z posledních evropských "Trumpistů".
Rád bych pana premiéra vyvedl z několika bludů, kterými zjevně trpí.
1) Svoji obranu nebudujeme proto, abychom udělali radost americkému prezidentovi, nebo komukoli jinému. Peníze dáváme na svou obranu proto, abychom zajistili bezpečí pro naše občany. Zavázali jsme se k tomu před svými spojenci a splnění tohoto závazku je podmínkou, abychom si udrželi důvěryhodnost. Aby fungovala myšlenka vzájemné obrany. Trump netrump, pokud se nebudeme o své bezpečí starat sami, staneme se pro naše spojence černým pasažérem a naše bezpečí bude velmi oslabeno.
2) Donald Trump je maligni narcis s postupující demencí. On vždy opovrhoval společenskými konvencemi a pravidly. Svět kolem sebe viděl jako arénu, sloužící k uspokojování jeho vlastních potřeb a zájmů. A jeho porucha se v čase zhoršuje.
3) Označovat se za Trumpistu je proto hloupé. Donald Trump kolem sebe nehledá přátele a partnery, ale slouhy a patolízaly. On po svém okolí požaduje, aby bez výjimky akceptovalo každý Donaldův nápad - rozumný i šíleny. Být Trumpistou dnes znamená dávat přednost často bláznivým nápadům a soukromým zájmům amerického prezidenta před zájmy České republiky, Evropy, demokratického Západu.
https://t.co/Ig9LVCVh3m
Český daňový cirkus: Babišův střet zájmů a cena, kterou platí občané.
Praha – Svěřenský fond jako zázračné řešení, Brusel jako nepřítel a český daňový poplatník jako ten, kdo nakonec vše zaplatí. Tak by se dala shrnout podstata vleklého sporu kolem premiéra Andreje Babiše a jeho holdingu Agrofert.
V posledních týdnech se opět rozhořela debata, která v Česku nikdy skutečně neutichla. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (ANO) v nedělní Partii na CNN Prima News hájil premiéra s tvrzením, že Babiš udělal pro vyřešení střetu zájmů „maximum možného“. Vložení akcií Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust označil za dostatečné řešení. Zároveň ale připustil, že pokud by Evropská komise nakonec dotace označila za nezákonné, bude je stát muset po firmách vymáhat.
Tento oficiální postoj vlády však naráží na rostoucí skepsi jak u opozice, tak u části veřejnosti. Mnoho občanů si začíná uvědomovat prostou a nepříjemnou pravdu: zatímco české úřady Agrofertu dotace nadále vyplácejí, Brusel je neproplácí. Riziko tak leží plně na bedrech českého rozpočtu.
„Formální trik, který nestačí“
Podle kritiků, mezi něž patří i řada právních expertů a opozičních politiků, svěřenský fond nepředstavuje skutečné řešení střetu zájmů. „Je to především papírová konstrukce,“ shodují se hlasy, které upozorňují, že Babišův vliv na holding zůstává i přes formální přesun akcií značný. Prodej Agrofertu nebo odstoupení z vrcholné politiky by bylo nejčistším řešením, avšak obě možnosti premiér dlouhodobě odmítá.
„Agrofert je pro Babiše víc než byznys. Je to jeho ego a základna moci,“ zní v soukromých i veřejných debatách. Právě tento přístup – snaha mít všechno najednou – je podle kritiků typický pro premiéra a odráží jeho dlouhodobý politicko-podnikatelský styl.
Srovnání s Evropou
Zatímco v řadě západoevropských a severských zemí by podobně závažný a dlouhodobý střet zájmů premiéra pravděpodobně vedl k jeho odstoupení, v Česku se kauza táhne roky. Tento rozdíl odhaluje slabost české politické kultury a vysokou toleranci části voličů vůči „šikovným“ podnikatelům v politice.
Teď se očekává, že klíčovou roli sehrají soudy. Pokud se případ dostane k Nejvyššímu správnímu nebo Ústavnímu soudu, jejich rozhodnutí ukáže, zda dokážou jednat nezávisle na politickém tlaku.
Hněv daňových poplatníků roste
V posledních dnech sílí hlasy rozhořčených občanů, kteří si uvědomují, že v případě negativního rozhodnutí Evropské komise zaplatí účet oni sami. Zda toto uvědomění přeroste v masové protesty, zatím není jasné. Zatím převažuje spíše ostrá debata na sociálních sítích a v médiích než viditelná občanská mobilizace.
Jedno je však zřejmé už nyní: kauza Agrofert opět ukázala hluboký rozpor mezi tím, jak politici vidí své zájmy, a tím, co je ochotna tolerovat česká veřejnost. Dokud budou voliči tento model akceptovat, bude Andrej Babiš pravděpodobně pokračovat ve své hře. A český daňový poplatník bude dál nést náklady tohoto nekonečného politicko-byznysového cirkusu.
Andrej Babiš už dávno nepřemýšlí jako státník, ale pouze jako sobec, kterému jde výhradně o sebe a svůj majetek. Chová se jako politická prostitutka – ochotně se prodává, obchází pravidla a tančí podle toho, jak mu to zrovna vyhovuje, zatímco náklady za jeho hru platí občané z vlastní kapsy. Dokud to voliči budou tolerovat, bude Česko dál platit účet za premiéra, který nikdy nepřestal být především byznysmenem ve službách svého impéria.
Vyjádření ukrajinského páru, který dlouhodobě šikanuje jejich soused z videa:
Každý den, když se vracíme domů, nám náš soused vyhrožuje, bouchá do dverí, ničí je a nenechá nás spát jen proto, že jsme Ukrajinci.
Všichni sousedé potvrzují, že k tomu dochází. Máme mnoho video a audio důkazů.
Česká policie ale stále nejedná.
Rozhodli jsme se obrátit na sociální sítě, abychom na tuto situaci upozornili a možná konečně získali pomoc.
Až válka skončí, určitě se vrátím domů. Není potřeba nam pripomínat, že bychom měli být na Ukrajině.