Desítky mrtvých a zraněných civilistů v Kyjevě po jednom z nejrozsáhlejších ruských útoků daleko za frontovou linií označuje Ruská federace za „odvetu“.
Odveta za co, pane Lavrove? Za to, že jste vojensky napadli sousední zemi a ona s tím už pátý rok „nevyslovila souhlas“?
Pro lidi, kteří takové útoky plánují, nařizují a dokonce omlouvají, je v pekle připraveno to nejtemnější místo.
Když američtí vojáci vstoupili do Mauthausenu, nečekal je jásot. Čekalo je ticho a muž, který už neměl sílu žít, ale přesto se pokusil vstát.
Když američtí vojáci v roce 1945 vstoupili do Mauthausenu, neslyšeli radost.
Slyšeli ticho, které bylo horší než křik.
Brána se otevřela těžce, jako by se i železo stydělo za to, co tolik let drželo uvnitř.
Za ní nebyl dav, který by běžel vítězům naproti.
Nebyly tam ruce zvednuté k oslavě.
Byla tam zem.
A na ní lidé, kteří už skoro nebyli schopni věřit, že zítra může existovat.
Američtí vojáci šli pomalu.
Nikdo jim nemusel říkat, aby ztichli. Každý krok mezi baráky jim bral hlas. Vzduch byl těžký, nasáklý nemocí, kouřem, starým potem, špínou a něčím, co se nedalo pojmenovat bez toho, aby se člověku stáhl žaludek.
Jeden mladý voják, sotva starší než dvacet, si přitiskl rukáv k ústům.
Jiný jen zíral před sebe.
— Bože můj… — vydechl někdo.
Nikdo ho nenapomenul.
Všude kolem ležela těla.
Některá se už nehýbala.
Jiná se pohybovala jen nepatrně — prsty, víčky, hlavou, jako by lidé uvnitř těch těl zkoušeli zjistit, zda ještě patří živým.
Mezi nimi ležel muž.
Byl vychrtlý tak, že jeho pruhovaný oděv nepřipomínal oblečení, ale kus látky zavěšený na kostech. Tváře měl propadlé. Kůže se mu napínala přes lícní kosti. Ruce se třásly, i když je nechal ležet bez pohybu.
Neměl sílu.
Ne takovou, kterou si člověk spojuje se vstáváním.
Ne takovou, která by stačila na krok.
Možná ani ne takovou, která by stačila na další hodinu života.
Ale oči měl otevřené.
A ty oči zahlédly pohyb u brány.
Američany.
Uniformy.
A pak vlajku.
Americkou vlajku, která se pomalu nesla do tábora, barevná a téměř nepatřičná v tom světě šedi, hladu a smrti.
Muž na zemi ji sledoval.
Nejdřív nechápavě.
Pak se mu v obličeji něco změnilo.
Nebyla to radost.
Na radost už možná neměl sílu.
Bylo to poznání.
Jako když se člověku vrátí vzpomínka, kterou si schoval hluboko, aby ji tábor nerozdrtil.
Jeho prsty se zaryly do země.
Pomalu.
Strašně pomalu.
Pokoušel se pohnout.
Voják, který stál nejblíž, si toho všiml.
— Zůstaňte ležet, — řekl tiše, i když nevěděl, zda mu muž rozumí. — Pomoc přijde.
Muž se nezastavil.
Opřel se o loket.
Tělo se mu okamžitě roztřáslo. Rameno se pod ním prohnulo. Hlava klesla tak nízko, že se zdálo, že se znovu zhroutí do prachu.
Ale on zatnul zuby.
Znovu se nadechl.
Ten nádech vypadal, jako by do sebe vtahoval kámen místo vzduchu.
Pak přitáhl koleno pod sebe.
Voják udělal krok vpřed.
— Ne, ne, opatrně…
Muž však zvedl oči k vlajce.
A pokračoval.
Nebyl to pohyb zdravého člověka.
Byl to boj.
S hladomorem v kostech.
S bolestí v kloubech.
S roky rozkazů, které ho učily padnout, když se padnout přikáže.
S ponížením, které mu říkalo, že už není muž, jen číslo, tělo, věc.
Nakonec se dostal na kolena.
Pak na jednu nohu.
Pak na druhou.
Jeho nohy se třásly tak prudce, že mladý voják natáhl ruce, připravený ho zachytit.
Muž stál.
Křivě.
Sotva.
Ale stál.
A pak pomalu, bolestně zvedl ruku.
Ne vysoko.
Ne pevně.
Ale dost na to, aby všichni pochopili.
Salutoval.
Ne jako voják.
Jako člověk, který si v posledním zbytku síly bere zpět něco, co mu chtěli navždy vzít.
Důstojnost.
Vojáci kolem něj ztichli ještě víc.
Pak se mužovi podlomila kolena.
Voják ho zachytil právě ve chvíli, kdy se hroutil zpátky k zemi.
Muž se mu opřel o paži, lehký jako dítě, a rty se mu pohnuly.
Chtěl něco říct.
Voják se sklonil blíž.
A tehdy muž zašeptal…
Pokračování níže - ⬇ Část 2 - https://t.co/pWeQp1z9DE
Už 30 let se mě různí lidé občas zeptají, jak to, že jsem tak klidný v televizních debatách a neopustím při konfliktu s demagogií pódium. Včera jsem to poprvé v životě udělal. Spontánně. Snůšku lží a demagogie poslance za stranu Smer, Ľuboše Blahy, jsem svou přítomností nemohl dál legitimizovat. Blaha je nový fenomén. Nebezpečný. Ohání se pravidly, ale sám nerespektuje ani základní pravidla civilizované debaty. Musíme se opravdu na tento „typ politiky“ připravit, nemá-li se férová politická debata překlopit v permanentní občanskou válku.
Kudos to this brave American 🇺🇸 pilot for keeping his cool composure.
After his airplane was shot down accidentally in Kuwait, when he landed locals thought he was an Iranian pilot and they were about to attack him with a crowbar.
His cool composure and courage saved the day.
Dobrý večer, Denisi, takto vysoká odchylka obvykle znamená, že terminál v zahraničí použil DCC, tedy přepočetl platbu do CZK svým vlastním, výrazně nevýhodným kurzem. Detaily samozřejmě neznáme, ale ochotně je prověříme. Našim klientům umožňujeme transakce s DCC blokovat. Stačí v Georgi rozkliknout kartu, zvolit Funkce a Transakce s převodem měny (DCC) - Zakázat DCC.
Kanadský premiér Mark Carney v Davosu: "V roce 1978 napsal český disident Václav Havel, později prezident, esej nazvanou Moc bezmocných, ve které položil jednoduchou otázku: Jak se komunistický systém udržel při životě? A jeho odpověď začínala u zelináře. Každé ráno umístí prodavač do výlohy ceduli s nápisem "Proletáři všech zemí, spojte se!" Sám tomu nevěří. Nikdo tomu nevěří. Ale ceduli tam dává stejně, aby se vyhnul problémům, aby ukázal poslušnost, aby vycházel s ostatními. A protože každý obchodník na každé ulici dělá totéž, systém přetrvává, ne jen násilím, ale účastí obyčejných lidí na rituálech, o kterých soukromě vědí, že jsou falešné. Havel tomu říkal "žít ve lži". Síla systému nepramení z pravdy, ale z ochoty všech chovat se, jako by pravdivý byl. A jeho křehkost má stejný zdroj. Když i jediný člověk přestane hrát svou roli, když zelinář sundá svůj nápis, iluze začne praskat. Přátelé, je čas, aby firmy a země sundaly své cedule."
🎻 Na hlavním nádraží v Kyjevě v neděli vystoupil český i ukrajinský prezidentský orchestr, společně zahrály státní hymny obou zemí a také Ódu na radost, která je oficiální hymnou Evropské unie. Pořadatelé akce na místě také vystavili vlajku potřísněnou krví lidí zabitých při sovětské okupaci Československa v roce 1968.
https://t.co/Ff8fnwsJv6
Seeing some foreign accounts saying that Czech fell to Russian propaganda.
Lets clear a situation a bit. First of all communist are fucked. The polls showed at least 7 % support. There wasn’t even 5 percent. So they are not in parliament.
Fascists underperformed massively. The polls predicted 12-14 %. They have barely 8 %.
They’re not in position to dictate referendum on NATO or the EU.
Motorists and ANO declared their support to the Alliance.
Yes there might be rhetorical issues on Ukraine but I predict that business will deliver weapons to Ukraine as usual.
Keep calm. There is plenty of support to Ukraine among the Czechs. I will do my part and I will mobilise people as much as I can.
❗️ Rusko podle Evropského soudu pro lidská práva může za sestřelení letu MH17 z roku 2014. Při tragédii tehdy zemřelo skoro 300 lidí.
▪ Z rozhodnutí tribunálu taky vyplývá, že Moskva svou agresí na Ukrajině porušuje lidská práva.
ℹ Od začátku plnohodnotné ruské invaze v únoru 2022 je to poprvé, kdy mezinárodní orgán sídlící ve Štrasburku k takovému závěru došel.
Více ZDE >> https://t.co/5zIg5VWpkD
Tohle se povedlo a nemělo by zapadnout.
Výtečný @_MartinDvorak, který Babišovi po zásluze naložil. 🤌
A ten konec!
"V soutěži o nejhoršího premiéra nasadil Andrej Babiš laťku tak vysoko, že je prakticky nedostižná. O to víc oceňuji snahu, že by to chtěl zkusit ještě jednou."😄