‼️Ratko Mladić – cesta od vzorného důstojníka, komunisty a internacionalisty, k válečnému zločinci‼️
Mladiće jsem nikdy nepotkal, zato ale dost jeho klonů. Podsaditých důstojníků různých armád v celé bývalé Jugoslávii. Měli vždycky podobný výraz i podobný styl mluvy. Jistá přirozená autorita se jim nedala upřít. Mluvili obvykle pomalu a důrazně, stylem mužů, kteří nejsou zvyklí, že jim někdo odporuje nebo má jiný názor.
Kdo si to chce představit, může si na youtube pustit video, kde Mladić hrůzou ztuhlým zástupcům poražených srebrenických Bosňáků v Hotelu Fontana pomalu a srozumitelně (jako ostatně vždycky – nikdo si ho totiž nikdy nedovolil přerušit) vysvětloval: „Můžete přežít. Anebo přestat existovat.“ Ta hrůza se line z obrazovky i po těch letech.
Ironií osudu strávil přitom generál Mladić větší (a jistě šťastnější) část svého života opakováním hesel o „bratrství a jednotě jugoslávských národů a národností“ a přísaháním věrnosti soudruhu Titovi. Členem komunistické strany byl až do jejího zániku a nikdy v jeho kariéře se až do roku 1991 neobjevil sebemenší náznak nacionalismu. Etnicky se dokonce označoval nikoliv za Srba, ale za Jugoslávce.
Mladić byl dobrým důstojníkem, ve svém ročníku na vysoké vojenské škole dokonce nejlepší. Fyzicky zdatný, pracovitý, disciplinovaný a inteligentní. Ale byla to inteligence určitého druhu. Jiste dokázal nejlépe rozčlenit jednotky při útoku na frontě široké tolik a tolik kilometrů, zajistit jim potřebnou dělostřeleckou podporu, logistické zázemí atd. Ale na něco ho jugoslávské vojenské školství nepřipravilo - na to, že se jeho země rozpadne a on bude muset vést jinou. Válku, ve které budou taky modré přilby OSN, kde bude CNN a BBC a kde bude muset jednat s cizími diplomaty, politiky, vojáky.
Mladić byl totiž typickým produktem jugoslávské armády, oné pretoriánské gardy Titovy říše. Armáda byla Titovým miláčkem a důstojníci byli zvláštní kastou – nadprůměrně placení, ale také důkladně prověřovaní při sebemenším náznaku ideové slabosti. Jejich ponětí o světě bylo tudíž poněkud zkreslené a formované především paranoiou z neustálého ohrožení státu vnějším nepřítelem. Zatímco běžný občas Jugoslávie mohl od šedesátých let volně cestovat a vidět tak svět za železnou oponou, důstojníci mohli opustit hranice jen na zvláštní povolení.
Mladić nikdy nikam nejel a asi ani nechtěl. A z cizích jazyků mu stačila ruština. Rozpad země a armády byl pro lidi jeho druhu prostě jakousi nepochopitelnou a naprosto zničující katastrofou. K jejímu pochopení měl ale jen omezenou mentální výbavu důstojníka armády totalitní země, který si musí vystačit s hlubokou nedůvěrou vůči Západu a geopolitickým myšlením ve stylu: Německo je následník Hitlerovy Třetí říše a rozpad Jugoslávie je odplata za druhou světovou válku“.
Mladić se ve světě, kterému nerozuměl, obrátil k bezpečnému zdroji panslavisticko - pravoslavných mýtů, typických pro prostředí jeho narození, smíchaných s instinktivní komunistickou nedůvěrou vůči Západu a představou, že „my porazíme všechny“. Váhavý a často zbabělý postoj západních demokracií mu dlouho dával za pravdu. Mladić si ponižování modrých přileb a západních činitelů vyloženě užíval a utvrzoval v tom, že nad dekadentním Západem má prostě navrch. Muselo to být svým způsobem omamné. Ještě v půlce roku 1991 byl Mladić zástupcem velitele armádního sboru v Prištině pro logistiku a jeho jméno bylo neznámé. O rok později se skloňovalo v Bílém domě a střídali se u něj světoví hodnostáři.
Důkazy z Haagu ukazují krutý svět bosenské války. Třeba když se Mladiće na poradě velitelství důstojník ze západní Bosny ptá, co mají dělat s pěti tisíci těl lidí, které na začátku války pobili a naházeli do dolu Tomašica u Prijedoru. Mladić to okomentoval slovy „Kdo je pozabíjel, ať se jich taky zbaví.“ Dokumenty Mladiće z počátku neukazují jako jakéhosi prvotního hybatele zločinů. Spíš jako člověka, který ze začátku války s jistým znepokojením sleduje řádění nedisciplinovaných paravojenských jednotek, potom mu zločiny prostě přestávají vadit a nakonec se tím aktivním hybatelem sám stává, čehož vrcholem byla Srebrenica s osmi tisíci povražděných mužů.
Zkrácená verze mého článku pro Echo z prosince 2017