"Vládní návrh zákona neposkytuje dostatečné záruky pro skutečně nezávislou existenci Českého rozhlasu a České televize. Je vnitřně nekonzistentní a trpí zásadními legislativními nedostatky... Otevírá prostor pro právní nejistotu a vnější tlaky..."
https://t.co/GXK74kvKoU
Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji.
Tohle je její příběh. 👇
Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec.
V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující.
Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána.
Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit.
Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce.
Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit.
Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech.
Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo.
Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu.
Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila.
V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku.
A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky.
Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla:
„Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“
Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila.
Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala.
#DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo
🧵The best response to the bogus decision by the IOC @Olympics to ban the helmet of @heraskevych and silence the memory of Ukrainian athletes murdered by russia, is to see their faces, learn their names and share it with the world!
They want it gone, we’ll show it everywhere!🇺🇦
Nechte Šárku platit.
Dvacet švýcarských občanů, kteří se účastnili flotily sponzorované Hamásem, právě obdrželo od Švýcarska účet až do výše 1047 franků na osobu. Týká se jejich zadržení v Izraeli, konzulární péče, návštěv v zadržovací cele, diplomatických služeb a následného leteckého návratu domů.
Vzkaz z Bernu je jasný:
„Chcete jezdit do zahraničí a hrát si na ideologické hrdiny? Fajn, ale na vlastní náklady.“
Výsledek? Lidé, kteří dosud křičeli o „mezinárodní solidaritě“, se dnes setkávají s novým pojmem: individuální odpovědnost.
Aktivismus a cesty do exotických destinací jsou v pořádku. Ale ne na účet švýcarského daňového poplatníka.
Vyhnali jsme ze země více než 2 miliony lidí, kteří tu měli po generace svůj domov. Kolektivní vinou jsme zatížili i batolata a antifašisty. Připravili jsme se o pracovní a intelektuální potenciál, který nebylo kde nahradit. Zničili jsme si tak kvetoucí pohraničí, které se z toho dodnes nevzpamatovalo. Ale dodnes si odmítáme naplno přiznat, že to byla zločinná, sebedestrukční pitomost.