Punková prachovka.
Jan Burian, Hodina duchů. Listopad 1989.
Ještě tak tajně hledat inzerát
Odepsat by však bylo neslušbé
Ještě tak vzít si k sobě pejska snad
Ještě tak pejska
Člověka už ne..
Kabaretiér, novinář, hráč na klávesy, písničkář, poeta.
Celých sedmnáct let Jan Burian sám i s dalším vyjímečným bardem Jiřím Dědečkem objížděl kluby, kulturáky i roztodivná zákoutí s oponou i bez, než byl připuštěn do nahrávacího studia.
Svými tichými zabijáckými pointami byl nebezpečný.
A nezařaditelný.
Co je to soudruzi za folk, když soudruh umělec až z Prahy nedrnká na španělku?
Na přebalu alba J.B. připouští, že svoje songy psal pro slušné lidi.
Dnes ho ti lidé i po čtyřiceti letech potřebují.
Dívám se vzhůru
Mraky si plynou
A doma čekaj s večeří
Máme tu Pane
Zábavu jinou
A na tebe nikdo nevěří
Jen občas asi
Vyběhne kdosi
Zmatený do tmy
Ze dveří
Dívá se vzhůru
Němý a bosý
A doma čekaj s večeří…
The End.
Punková prachovka.
Etc.. 2. 1980.
Bylo nás pět po maturitě, červenec 80” a vyrazili jsme autem odvážného tatínka jednoho z nás (ale opatrně, chlapi!) na fesťák via Etc.. do Veselí nad Moravou.
Prd z toho, zrušeno pro velký zájem veřejnosti.
Co už.
Nějak jsem získal tiket s poukázkou Gramofonového klubu na LP Etc.. 2. Volný prodej? Utopie.
A pak to přišlo. Mišíkovu sépiovou jedničku jsem znal tam i zpět.
Ale ta modrá dvojka byla úplně nečekaně jiná.
Nejlepší ženská našich dnů? Od první drážky jak na moravské svadbě. Veselého veselá basa, Hrubého primášské husle a Kulichova kdákající kytara. Tvl.
A bylo vymalováno. Navždy.
Od tetování s krouceným logem Etc.. mne tehdy zachránilo jen to, že hoši z města uměli do kůže vmastit jen rovné křivé čáry.
Tak dobrá, počkám.
Nemám ho ani dnes.
Procenta štěstí, procenta smutku
To co jsem dostal, to co jsem vyhrál
To co jsem propil, to co jsem ztratil po cestě
To co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst..
I můj prastrýc válčil na Piavě. Nikdy se nevrátil. Hledal jsem ho roky. Je pohřben na vojenskom cintoríně ve Veroně.
Až u něj konečně budu, nechám mu u křížku tu Hrabětovu knížečku.
Já nezdárný synovec
Vychovaný v míru..
Knížečka a hudba od těch, kterým srdce nezkameněla.
A příběh Etc.. 2 bude uzavřen.
The dobrý End..
Punková prachovka.
Hudba Praha, 1988.
Jen skleněný stěny
Ticho jako křik
Jinak žádný změny
Všechno je jen zvyk
Tak jsme si už zvykli
Je to zlý..
Muž mnoha povolání a londonovského naturelu Jan Ivan Wünsch se na svoji první zkoušku tehdy ještě undergroundové Jasné páky doplížil tak, jak měl v krvi: sice bez nástroje, ale zato se síťovkou lahváčů.
Jak realisticky připouští, snad to byl ten skutečný důvod, proč ho více než o dekádu mladší rockující dravci Koller a Zatloukal skousli.
A zároveň mohu důrazně zdůraznit, že knihu rozhovorů s JIW a všech členů pak už i Hudby Praha vřele nedoporučuji abstitentům, asketům, estétům, filharmonikům a fanouškům monogamie.
Hudba Praha byla neakademická banda bigbíťáků a zásadně přizvukujících sboristek, která sice neměla erb, ale pokud by ano, byla by na něm lakonická mantra: To jsme my.
Ta odrbaná kazeta z roku 88’ se mnou procestovala půlku zeměkoule. A stejně se točí.
Je mi o to dražší, že jsem si ji pořídil v obchůdku Pantonu v Karlovce, kde panem vedoucím byl sám sošný Jan Ivan Wünsch a za pultem ho alternoval Ivan Hlas, někdy Martin Kraus a část dámské části Hudby Praha.
Ani ty lahváče v síťovce by ryzí rocker z undergroundu z hraní lidem jako jsem byl já neutáhl.
Už se ani věřit nechce
Že nám bylo dřív tak lehce
Snad se nám to jenom zdálo
Snad by stačilo jen málo
Kdopak ví..
The End.
Z Radotína zdraví ČERTÍK, BERTÍK, VILDA a ŠÁRINKA 💖🐾. Krásně se socializují, v pátek jedou na veterinu, a pokud bude vše O.K., vyfasují čip a první očkování, aby mohli co nejdříve domů třeba právě k Vám 😺.
https://t.co/eLl734Uvqt
Punková prachovka.
Petr Skoumal, Poločas rozpadu (1990).
Svatý Václave
Vévodo naší povolnosti
Měníme místodržící jako ohlávku
Svatý Václave
Neodjížděj a zůstaň s námi
Neopouštěj nás..
Zvuk chrámových varhan pro tento chorál si nahrával renesanční člověk Petr S. v malém studiu ve sklepě rodinného domku.
Byl poslední husákovský rok šedi.
Jak sám řekl, bylo to z nasrání.
A nejen proto, že jako absolvent státní konzervatoře (dirigentské oddělení) a sbormistr (absolvent JAMU) musel procházet potupnými rekvalifikačními zkouškami na způsobilost pro veřejné vystupování.
Měl jsem rád ten jeho tátovský klid na koncertech Etc.. za horou kláves.
Ale kdyby Svatého Václava nabídl Phillu Collinsovi, nedivil bych se.
Měli společného víc, než pár tříd v londýnské Public School.
Jenom ten Phill nemusel tvořit mezi regály se zavařeninami a odloženými lyžemi, aby ho nikdo neslyšel neviděl.
Měl jsem rád ten Skoumalův suchý humor a sarkasmus, když říkal, že písničky komponoval pro různé interprety: Mišíka, Prokopa, Pospíšila, Maxipsa Fíka a Boba a Bobka.
Pravda, svatá pravda.
Pouštím si dnes ráno Poločas rozpadu.
Bylo to tak dávno.
A jako by to bylo už zase zítra.
Můžeme si vybrat.
Sklep nebo ulice.
Mám jasno.
Přece toho vévodu na soklu s kopím na stará kolena neopustím.
The End.
Punková prachovka.
Stromboli, 1987.
Vulkanický ostrov Stromboli byl únikovou cestou pro hrdiny verneovky Cesta do středu země.
Záhady, jinotaje, tajemství.
Po rozprášení Pražského výběru v roce 1983 si Michal Pavlíček tři roky vynuceně střádal nápady pro únikovku a návrat.
Když se vynořil z mlhy a páry na jaře 1987 na Rockfestu v betonovém Pakulu, bylo to zjevení.
A místo crazy show si diváky zamkl a začaroval do světa fantaskních emocí, dada textů a hlasových explozí Báry B.
Šepoty a výkřiky.
Co mohl cenzor najít v textech lékaře Christiana Morgensterna?
Nic z toho, co jsme si v něm našel každý z nás.
Lalulá i Košilela byly výzvou. Praporem. Čítankou. Tajnou abecedou. Polštářem. I úsměškem.
My jsme tady a vy si trhněte.
A stejně mám nejraději bezeslovné Třesky, blesky.
Když to Stromboli z dusotu, cvalu a jekotu zlomí ve vteřině do orgasmu harmonie a uvolnění.
Aby znovu naskočili do sedel.
Kde oni bez Husáka mohli už tehdy být?
I s tím pohledem šílence zpod pačesů v nazelenalé mlze.
Tak jsem si tehdy Klaudu za horou bubnů zapamatoval.
A tak se mi chtělo zmizet z toho pavilonu č. 6.
Třeba až do středu země.
Zkratkou přes vulkán.
The End.