Vladimír Vagner🏌🏼‍♂️⛰️🇨🇿🇺🇦🇮🇱

Upozorňuji případné zájemce o sledování, že jsem mimořádně neschopný a nedokážu sepsat nic vtipného ani zajímavého, aby to bylo kratší než asi milion znaků.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Když se politický spor změní v osobní bitvu.

Večerní televizní vystoupení Andreje Babiše i jeho následný facebookový příspěvek ukazují politika, který už nebojuje jen o interpretaci summitu NATO, ale o vlastní autoritu. Místo věcného hodnocení výsledků jednání se znovu a znovu vrací k prezidentu Petru Pavlovi a snaží se zpochybnit nejen jeho roli na cestě do Ankary, ale rovnou smysl jeho prezidentství jako takového.

Babišova reakce na Hradem vydané prohlášení, že prezident je „nekonfliktní” a chce spor s vládou uklidnit, je výmluvná sama o sobě – premiér ji označil za natolik nevěrohodnou, že si musel ověřit, jestli není 1. dubna. Sarkasmus je tu ale spíš zástěrkou. Kdo tvrdí, že druhá strana konflikt jen předstírá, zpravidla sám nejvíc investuje do toho, aby konflikt pokračoval.

Nejdál ovšem Babiš zašel v tvrzení, že Pavel svou politickou kariéru od počátku staví na vymezování vůči němu, hnutí ANO a nyní i vládě – a že veřejná řeč o ústavě a demokracii je jen zástupným tématem pro skutečný cíl, kterým je znovuzvolení. Je to obvinění, které z ústavního činitele dělá v podstatě opozičního kandidáta v permanentní kampani. Prezident je tak líčen nikoli jako nestranný garant státnosti, ale jako protivník, který „přezidentuje opožice”.

K tomu Babiš připojuje delší výčet údajných prezidentových prohřešků – od odmítnutí jmenovat ministra, přes zveřejnění soukromé konverzace, kritiku vlády v zahraničí až po žalobu k Ústavnímu soudu –, který má demonstrovat, že to je Hrad, kdo spor eskaluje, nikoliv vláda. Jenže právě obsáhlost a emocionální náboj tohoto výčtu prozrazuje víc, než zamýšlí: tolik energie věnované vyvracení nálepky „konfliktní” bývá spolehlivým znakem, že řeč je o osobní frustraci, ne o klidné bilanci mezinárodního jednání.

Když politik věnuje víc prostoru přepočítávání cizích hříchů než vlastním výsledkům summitu, signalizuje tím, že mediální bitvu o Ankaru nevnímá jako vyhranou. Instinktivně se pak snaží přesunout debatu jinam – k charakterové kritice protivníka –, protože tam se cítí jistější než na poli, kde právě prohrál pozornost veřejnosti.

Výsledkem je vystoupení, které místo uzavření nepříjemné kapitoly konflikt prohlubuje a osobně vyostřuje. Babiš tím jen potvrzuje, že Ankara pro něj nebyla diplomatickou epizodou, ale citelným zásahem do vlastní prestiže – a že cestu ven z toho hledá v útoku, nikoli v argumentu.

A možná je to ten nejvýstižnější obraz celé kauzy. Babiš, který si celou kariéru budoval na image sebejistého manažera, jenž je nad věcí, tu předvedl přesný opak: politika, kterému postupně došla slušnost, upřímnost i respekt k instituci. Místo argumentu nabídl sarkasmus, místo respektu k úřadu hlavy státu osobní devalvaci, místo state­smanského odstupu urážlivou zkratku o „přezidentu opožice”.

To není projev premiéra, který svou pozici obhajuje z výšky vykonané práce. Je to projev politického diletanta, který neumí unést, že se jednou nestal jediným středem pozornosti – a místo aby to přešel mlčky nebo věcně, veřejně to dává najevo způsobem, jaký si běžně nemůže dovolit ani řadový poslanec, natožpak předseda vlády. Devalvuje tím nejen vztah k prezidentovi, ale i vlastní úřad, který má reprezentovat stát, nikoliv osobní zášť.

[Matěj Ondřej Havel @m_o_havel]

Pane Babiši, nebuďte slušnej, řekněte jména těch, kteří vám ÚDAJNĚ řekli, že prezident Pavel na summitu je ostudou. Jste soudem opakovaně uznaným lhářem. Nejen proto mám velký problém Vám věřit i to vaše „takže dobrý den“, natož tyhle pomluvy v nedělních videích.

Myslím, že nejsem jediný, kdo se domnívá, že zase lžete…

[Paralelní listy @Paralelni_Listy]

Petr Pavel to fakt krásně zandává.

Turek nemá kromě nového kanclu, ze kterého si udělal staromládenecký dětský pokojíček s panickým vibem nic. Může max ve Xaverově doupěti obžerství básnit o kilometr vysokých větrných elektrárnách a mávat v malování zbastlenými grafy vývoje globálních teplot, ve kterých se vyzná asi stejně jako Nacher v číslování XS a výš.

Macinkovi praskají cévky tak hlasitě, že je to slyšet ve vakuu. Urážky, kopání, podrážděnost. Typické děcko, co prohraje v Člověče nezlob se. Malý rozplazený kido. Ten byl epicky a naprosto elegantně ponížen tolikrát, že být to já, sedím někde v kanále, klepu se a přemýšlím, jestli ještě někdy v životě vyjdu ven a budu se cítit jako sebevědomý chlap, který je schopný přijít alespoň do obchodu a koupit rohlíky aniž by se rozbrečel, že je úplně neschopný.

Andrej je taky úplně zapikaný. Obliba Petra Pavla konstantně na vzestupu, všichni s mozkem v hlavě ho mají rádi a dokonce umí říct dvě věty za sebou aniž by si člověk říkal, že potřebuje k rozluštění rossetskou desku, senzibila a tři lingvisty se zaměřením na vymřelé dialekty Sedmihradska.

Tomia ani neřeším, toho nepovažuju za lidskou bytost.

No a tohle se prezidentovi povedlo s úsměvem, v klidu a bez jakýchkoliv invektiv. Strašně chytrý chlap, tenhle Petr Pavel.

[Jan Dobrovský @JanDobrovsky]

Nebuďte slušnej @AndrejBabis. Řekněte kdo vám to o prezidentovi říkal. Jméno. Řekněte jméno! Slyším totiž od diplomatů pravý opak. Že vám nikdo normální z evropských lídrů nechce podat ani ruku, protože pasete extrémisty a ruské trolly a rozbíjíte evropskou jednotu. Vy to víte!

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Národ mezi velikostí a malostí
Esej o Muchové, Noskové a mužích, kteří nás zahanbují
Dnes odpoledne se na centrálním kurtu ve Wimbledonu utkají o titul dvě Češky – Karolína Muchová a Linda Nosková. Ať vyhraje kterákoli z nich, trofej poputuje do Česka. Je to obraz, který by si žádný spisovatel netroufl vymyslet jako metaforu: malý stát uprostřed Evropy, deset milionů lidí, a přesto dvě jeho dcery stojí proti sobě ve finále nejprestižnějšího tenisového turnaje planety.
A přesně v týž den, týž týden, týž rok, sledujeme, jak se ministr zahraničí veřejně blamuje diplomatickou trapností, jak prezident a premiér vedou spor o kompetence, který skončí u Ústavního soudu, jak se politická scéna hemží figurami, o nichž se v zahraničním tisku píše jako o kuriozitách spíš než o státnících. Ten kontrast bolí – a právě proto stojí za promyšlení.
Dvě rychlosti jednoho národa
Sport, hudba, věda, řemeslo – tam, kde se výkon dá měřit bez ohledu na to, kdo se komu zavděčil, kdo koho jmenoval, kdo s kým sedí u jednoho stolu, tam čeští jednotlivci soustavně patří ke světové špičce. Tenis, hokej, klavír, sklo, pivo, matematika – obory, kde neexistuje zkratka, kde nelze žádnou funkci obsadit náhodou, ale jen tvrdou prací a talentem, který se neschová.
Politika je jiná disciplína. Nemá objektivního rozhodčího. Nikdo nemůže “prohrát” volby tak jednoznačně, jako prohraje tenistka zápas 2:6, 3:6. Politický úspěch se dá simulovat – halasem, mediálním obrazem, populismem, obratným rozdělováním veřejných peněz. A tam, kde chybí tvrdé kritérium výkonu, se prosazuje spíš schopnost přežít a manipulovat než schopnost sloužit.
Není to český unikát – je to obecný rys demokracie, kde se politici rekrutují jinak než mistři světa. Ale v malé, provinční politické kultuře, jakou má Česko, se tento mechanismus projevuje obzvlášť ostře: čím menší rybník, tím snáz v něm vyroste velká, ale prázdná ryba.
Proč nás vlastní politici zahanbují víc než cizí
Nikoho v Německu netrápí existenciálně, že tam a tam sedí nekompetentní zemský poslanec. U nás ano – protože stát je tak malý, že si každý ten trapas prožíváme osobně, jako by šlo o vlastní rodinu. Babišovo podnikatelské pojetí státu, Turkova okázalá demonstrace vlastní neomylnosti, Okamurova živnost na resentimentu, Macinkova diplomatická neobratnost – to všechno sledujeme zblízka, beze studu, protože si nemůžeme dovolit odstup velkého národa, který si politický cirkus může dovolit přehlížet.
A pak přijde Wimbledon, a najednou vidíme, čeho jsme schopni, když se soutěží podle pravidel, která nejdou ohnout. Ta radost je tak intenzivní právě proto, že je vzácná – protože ve většině veřejného života takový přímý, nezpochybnitelný důkaz kvality nemáme.
Past falešné útěchy
Bylo by pohodlné z toho udělat národní alibi: “my jsme národ Muchových, jen nám vládnou náhodou špatní lidé.” Ale to je přesně ta past. Politiky, kterým se smějeme, jsme si zvolili sami, opakovaně, ve svobodných volbách. Nejsou vnější nehodou, jsou produktem téže politické kultury, která umožňuje, aby se hodnota měřila tím, kdo je hlasitější, ne kdo je poctivější.
Skuteční sportovci se dostanou nahoru tvrdou, samostatnou prací bez ohledu na systém okolo. Politik potřebuje systém, který ho toleruje, voliče, kteří mu odpustí, a mlčící většinu, která to přehlíží. Pokud se tedy divíme, jak vedle sebe existují Nosková i Turek, měli bychom se ptát ne “jak je možné, že máme takové politiky”, ale “co v naší politické kultuře jim umožňuje přežít”.
Co si z toho vzít
Wimbledonské finále není důkaz, že jsme “ve skutečnosti”velký národ,kterému se jen nešťastně nedaří v politice. Je to důkaz, že velikost je možná – že máme na to být excelentní – a že to, co nám brání přenést tuto excelenci do veřejného života,není osud, ale volba:koho volíme,co od politiků vyžadujeme, co jim odpouštíme.
Muchová a Nosková nám dnes ukázaly zrcadlo. Ne proto, abychom se v něm pyšně prohlíželi, ale proto, abychom se ptali,proč se ve druhé polovině toho zrcadla neustále díváme na tak jinou tvář.

[Lucie Amálka 🌸 @LucieAmalka]

Tak znova.
PP je, narozdíl od tebe, slušný, svéprávný chlap při smyslech a právě proto z podstaty věci je tak možná leaderem všech podobných lidí, kteří nevolí pakáž, kterou jsi ty, díky podvázaným koulím, splácal do paskvilu koaliční vlády neschopných, oportunistických poskoků.

[Jura Háček 🇨🇿🇪🇺🇺🇦 (jirka maso :) @jura_haczek]

"Je evidentní, že část vládní reprezentace vás chce přesvědčit, abyste už nekandidoval. Zvažujete, jestli kandidovat nebo ne?"
A stručná suchá odpověď prezidenta spouští bouřlivé ovace.
🤩👏🤞🥳♥️

[Vladimír Vagner🏌🏼‍♂️⛰️🇨🇿🇺🇦🇮🇱 @vv2071958]

Otestujte se https://t.co/0tWqvndHay

[Krištof Rozruch @RozruchK]

Martin Dvořák si servítky rozhodně nebral:
„Petr Macinka opravdu nemůže vyvážet morálku, protože žádnou nemá. A slova jako pravda a láska mu zakázal Václav Klaus. A tak nabízí pouze lež a nenávist.“
https://t.co/0ODrR3PHoe

[Roman Kolář 🇨🇿 @Ro_Kolar2]

Jaroslav Miko na Fb to popisuje skvěle:
TOMIO OKAMURA 🤡 přišel s geniálním vyřešením ukončení války na Ukrajině. 🤦‍♂️ Sdělil včera své moudro na CNN PRIMA NEWS. 📺 Dle něho by se totiž měla UKRAJINA vzdát celého Donbasu, kde prý stejně historicky žijí Rusové. 🇷🇺 Pak by prý počal krásný a báječný mír. 🕊️❌
To mi připomíná kecy, že se má Československo vzdát SUDET a tím si zachová svoji nezávislost a suverenitu. 🇨🇿 ČESKOSLOVENSKO se Sudet vzdalo, tím zároveň celého ochranného pohraničního opevnění.... 🛡️ ...a i přes slib ADOLFA HITLERA, byl německý wermacht za půl roku v Praze a vznikl protektorát, který vraždil českou inteligenci, omezil naše vysoké školy a nebo vypálil Lidice a Ležáky. 🕯️🔥
Ukrajina vybudovala na Donbasu také silné opevnění. Vzdát se toho, by značilo otevřít Putinovi bránu až do Kyjeva. 🚪🛑 Následovalo by to, co se událo například v Buči a jinde na okupovaném území a celý ukrajinský národ by byl znásilněn. 💔
PUTIN by navíc dostal jasný signál, že agrese se vyplácí. 🚨 Značně by posílil díky získaným ukrajinským zdrojům a šel by dál, třeba na Pobaltí 🇪🇪🇱🇻🇱🇹, neboť by stejně jako HITLER pochopil, že západ je ve skutečnosti jen slabý a zbabělý. 🇪🇺⚠️

Navíc RUSKO dnes útočí na Donbas, třeba na Charkov, kde žije převážně ruská menšina a tyto lidi zabíjí. 💥 Rusky mluvící Ukrajinci vážně nechtějí patřit do ruského nesvobodného světa. 🙅‍♂️
Putinovi se již ustoupilo. Když napadl Gruzii 🇬🇪, Moldávii 🇲🇩 nebo když ukradl Krym. K čemu vedla tahle západní politika ústupků? Stejně jako s Hitlerem, pouze k většímu odhodlání agresora. 📈
Je v našem bezpečnostním zájmu podporovat napadenou Ukrajinu. 🇨🇿🤝🇺🇦 Naše podpora není charita. 🙅‍♂️💼 A Tomio je duchem sláb. Tak jednoduché to totiž je. 🤷‍♂️🧠

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Pavel jako “lídr opozice”? Babiš potřebuje nepřítele, protože nemá argumenty.

Andrej Babiš zase mluví o prezidentovi jako o hlavě opozice, která prý řídí kampaň za znovuzvolení a poslouchá poradce. Je to pohodlná pohádka – a hlavně naprosto průhledná.

Zaprvé: pokud je kritika vlády automaticky důkazem opoziční role, pak byl “lídrem opozice” i papež, když kritizoval válku na Ukrajině. Prezident má podle Ústavy povinnost k projevům na půdě zahraniční politiky a bezpečnosti – to není souboj o voliče, to je jeho práce. Babiš tuhle logiku otáčí naruby: kdykoliv s ním někdo nesouhlasí, není to spor o věc, ale spiknutí.

Zadruhé: “dělá kampaň za znovuzvolení” je nejpohodlnější nálepka, jakou lze na politického protivníka nalepit, protože ji nejde vyvrátit. Ať Pavel řekne cokoliv, dá se to podle této logiky přeznačit na volební marketing. To není argument, to je gumový pytel, do kterého se vejde všechno.

Zatřetí: tvrzení, že prezident “jen plní příkazy poradců”, je klasický trik – místo aby Babiš vyvrátil obsah kritiky, zpochybní její autora jako loutku. Kdyby měl věcnou odpověď na otázku složení delegace do Ankary nebo na spor o Turka, řekl by ji. Místo toho říká: on za to nemůže, za něj to řekli jiní. To je argument, který se používá, když ten věcný chybí.

A nakonec ta ANO nekandidatura vlastního člověka v příštích prezidentských volbách – prezentovaná jako gesto smíření – je spíš přiznání: Babiš už jednou proti Pavlovi prohrál a ví, že vyzyvatele z vlastních řad by dnes prohrál znovu. Podpora “nezávislé osobnosti” je vždycky nejlevnější cesta, jak se netvářit jako poražený, a přitom zůstat ve hře.

Jinými slovy: čím míň věcných argumentů, tím víc nálepek. A když premiér vlastní země nedokáže na hlavu státu reagovat jinak než sérií urážek přelakovaných na ústavní teorii, nevypovídá to o slabosti prezidenta – vypovídá to o tom, kdo se nejvíc bojí, že jednou bude muset odpovídat na otázky, ne rozdávat nálepky.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

Ve Strakově akademii se neztratil jen diktafon. Ztratil se zdravý rozum.

V zasedací místnosti vlády České republiky se najde neznámé elektronické nahrávací zařízení. Ne v kavárně. Ne v hotelu. V samotném srdci výkonné moci.

Člověk by očekával okamžitou reakci bezpečnostních složek, zajištění zařízení, forenzní analýzu a snahu zjistit, kdo jej do místnosti přinesl a co případně zaznamenalo.

Místo toho prý zařízení několik týdnů leželo v zásuvce sekretariátu.

Pokud jsou informace Seznam Zpráv správné, nejde o drobnou administrativní chybu. Jde o selhání elementární bezpečnostní kultury.

Bezpečnost státu totiž nestojí na větě: „Bylo vypnuté, tak se asi nic nestalo.“ Bezpečnost stojí na tom, že se nic neponechává náhodě. Právě proto existují bezpečnostní protokoly. Právě proto existují ochranné služby. A právě proto jsou jednání vlády chráněna přísnějšími pravidly než běžné porady.

Nikdo dnes nemůže tvrdit, že zařízení někoho odposlouchávalo. Stejně tak ale nikdo nemůže tvrdit opak. A právě proto je nepochopitelné, že podle zveřejněných informací nebyla provedena ani základní forenzní analýza, která by mohla dát jasnou odpověď.

Celá kauza má ještě jednu rovinu.

Poslední roky posloucháme od politiků vlády, že bezpečnost je absolutní prioritou. Varují před špionáží, hybridními hrozbami, kybernetickými útoky a zahraničními vlivy. O to větší paradox představuje situace, kdy se v nejstřeženější budově českého státu objeví neidentifikované nahrávací zařízení a instituce odpovědná za její chod údajně usoudí, že nejlepší bude počkat, jestli se o něj někdo nepřihlásí.

To není profesionální přístup. To je přístup, který budí rozpaky.

Důvěra ve stát se nebuduje tiskovými konferencemi ani silnými prohlášeními o bezpečnosti. Buduje se tím, že pravidla platí především tam, kde jde o nejvíce. Pokud selžou právě ve Strakově akademii, vyvstává nepříjemná otázka: Jak důsledně jsou chráněny informace, na nichž může záviset bezpečnost České republiky?

Největším problémem této aféry proto není nalezený diktafon.

Největším problémem je dojem, že nikoho příliš nezajímal.

[Poslední skaut™ @Posledniskaut]

Babiš si stěžoval, že nám spor vlády s prezidentem dělá špatné jméno v zahraničí.
Nikoliv. Tohle nám dělá špatné jméno v zahraničí.

[Jura Háček 🇨🇿🇪🇺🇺🇦 (jirka maso :) @jura_haczek]

Měsíc voe posloucháš, jak je neformální večeře zásadní, totální think tank vesmíru a pak tam Babiš dotáhne Moniku a baví se s Trumpem o filmu Melania, o Haalandovi, navíc sedí se Zelenskym a jediný, co ví, že měl jídelníček v bulharštině... Chichi chacha.
To je výsměch. Doufám, že summit sledují i ústavní soudci... není pochyb o tom, jak o kompetenční žalobě rozhodnou.
Totální chudák, co to tam přijel přežít. Naprosto promarněná příležitost. Rutte ho měl těma novinama vzít po tlamě.

[Jana @JanneCos]

⁉️Co tam dělá, nikdo neví. Není to partnerka žádného z účastníků, není to ani členka vlády (ještě toho trochu), přesto letí vládním speciálem a účastní se akcí pořádaných #NATO v Ankaře.
Kdo sponzoruje její dovolenou? Platí to daňoví poplatníci⁉️

[Vladimír Vagner🏌🏼‍♂️⛰️🇨🇿🇺🇦🇮🇱 @vv2071958]

@LuxieSro Wau… 👍 👍👍

[Tomáš Müller @TomMlle27106665]

@Posledniskaut Nechápu tu novinářskou strategii vyptávání se na budoucnost naší země dvou lidí, kteří jí svýma politickýma kšeftama nejvíc poškodili. Zeman s Klausem mají obrovský dil zodpovědnosti za nálady ve společnosti i po skončení jejich mandátů. Kdo je zvědavý na jejích žluč?🤷

[Vladimír Vagner🏌🏼‍♂️⛰️🇨🇿🇺🇦🇮🇱 @vv2071958]

@LuxieSro 👏🏻

[Radim Horák @radimhorak]

Marek Eben: “Je těžké pozvat všechny, které chcete ale ještě těžší je pozvat ty, které nechcete a pak jen doufáte, že nepřijdou.”

A víte co? Otto Klempíř naštěstí nepřijel.
#kviff

[𝑽𝒂́𝒄𝒍𝒂𝒗 𝑼𝒓𝒃𝒂𝒏 @VaclavUrban3]

Kecy & Politika:

ve své bublině se cítíme dobře a v bezpečí. Smějeme se vtipům na Babiše a notujeme si jak nás současný vládní cirkus štve.

Dokud ovšem opozice nezvedne svoje zadky, nepřestane dělat politiku jenom na instagram a exhibovat ve sněmovně, tak se nic nezmění.

Roztříštěnost na pravici a jejich celková impotence je jen tragickým mementem tohoto stavu.