Ivo Klásek

Rád cestuji, fotografuji, potápím se, píšu o tom... a miluji svá vnoučata.

[Jan Lipavský @JanLipavsky]

Vracím se z Ukrajiny.

Poslední čtyři dny jsem pobýval v Kyjevě, zúčastnil jsem se mimo jiné konference „YES Ukraine“ s heslem Mír skrze sílu a setkal se také s řadou zajímavých lidí. O tom však dnes psát nechci.

Chci sdílet ten nejobyčejnější lidský pocit, který jsem si odtud odnesl. A také zamyšlení nad tím, co z něj pro nás vyplývá.

Situace na Ukrajině je napjatá.

Válečnou Ukrajinu jsem navštívil mnohokrát, ale poprvé jsem téměř z každé mezilidské interakce cítil dost dusnou atmosféru. Příčinou je nekonečný ruský letecký teror.

Putin změnil taktiku. Útočí za bílého dne i ve dvě ráno. Útočí pořád. Obrovské ruské výrobní kapacity tuto nepřetržitou leteckou kampaň drží v chodu.

Vlastně všichni lidé, se kterými jsem zde mluvil, se shodují, že situace takto náročná ještě nikdy nebyla. A každý se s dronovou hrozbou vyrovnává po svém.

Ve firmě na drony se při poplachu jdeme okamžitě ukrýt do sklepa. Šéf firmy jenom mezi regály se součástkami suše poznamená: „Tady nejsme úplně v bezpečí.“

Kluk na hotelové recepci za zvuku výbuchů protiletecké obrany lakonicky zahlásí: „Welcome to Ukraine.“

Novinář mi popisuje scénu z divadla. Poplachy zvonily, herci hráli. Nikdo neodešel. Představení se dohrálo. Lidé chtějí žít, ne přežívat.

Většina lidí už poplachy víceméně ignoruje. I ti otrlejší se ale přesto strachují o své blízké, děti, rodiče či přátele.

Někdo má přístup ke zprávám od armády a může si tak dovolit rozlišovat závažnost jednotlivých poplachů. Když mi jiný novinář píše, že teď je skutečně vážný „červený poplach“, odpovídám mu, že jsme dobře ukrytí ve sklepě restaurace. Přichází odpověď: „Výborně, tak si objednejte láhev červeného.“

Z Putinovy války jsou samozřejmě všichni unavení.

Nikdo se však nehodlá vzdát svých svobod. A tak Ukrajinci bojují dál. I když všichni vědí, že se blíží zima. A že Putin buduje novou milionovou armádu.

A tady je otázka, kterou si musíme položit i my ostatní Evropané. Co když Putin své nové síly nepošle znovu na Ukrajinu? Co když otevře další frontu?

Rusko mobilizuje další statisíce lidí, vyrábí tisíce dronů, rakety, munici a připravuje se na dlouhou válku.

V Evropě si mezitím pořád namlouváme, že se s Putinem nějak domluvíme.

Jenže mír nevznikne tím, že ho budeme chtít víc než Putin.

Musíme počítat i s tím, že se jednoho dne statisíce ruských vojáků, tisíce dronů a stovky raket neobrátí proti Ukrajině, ale proti jiné evropské zemi.

Ukrajina nám dnes ukazuje, co by to znamenalo.

Stovky dronů během jediného útoku. Balistické a křižující rakety. Útoky na elektrárny, železnici, továrny, domy i nákupní centra. Poplachy ve dne i v noci. Život přerušovaný tím, že se znovu musíte jít schovat do sklepa.

Chceme čekat, až něco podobného zažijeme sami?

Já ne.

Proto se musíme připravit.

Potřebujeme protivzdušnou a protiraketovou obranu schopnou čelit masovým útokům. Potřebujeme prostředky proti dronům. Potřebujeme funkční civilní ochranu. Potřebujeme zásoby, infrastrukturu a stát schopný fungovat i během krize. Potřebujeme se zbavit ruské páté kolony. Potřebujeme získat převahu v informační válce. Potřebujeme bránit ruským sabotážím.

A potřebujeme lidi, kteří vědí, že svoboda se sama neubrání.

A právě proto potřebujeme Ukrajinu.

Nejen jako zemi, které pomáháme. Ale jako spojence, od kterého se máme co učit.

Ukrajinci mají zkušenosti s válkou, jaké dnes nemá nikdo jiný v Evropě. S drony. Elektronickým bojem. Protivzdušnou obranou. Ochranou energetiky a kritické infrastruktury. Fungováním státu pod každodenními útoky.

Tyto zkušenosti musíme dostat do české armády, českých firem i našeho systému civilní ochrany.

Naši vojáci mají jezdit na Ukrajinu a ukrajinští vojáci k nám. Naše firmy mají společně s ukrajinskými vyvíjet a vyrábět zbraně. Máme společně testovat technologie proti dronům a raketám. Máme být u evropských projektů protivzdušné a protiraketové obrany.

A Ukrajině musíme zase začít posílat zbraně.
(1/2)

[Ivo Klásek @IvosK27]

@martin_kucer @robertooororo @nezvany_host Třeba proto, že válka v Ukrajině je prakticky za humny a skutečně hrozí, po vlastních zkušenostech s "dočasnou pomocí" rusáků, a že nám přímo vyhrožují, pravidelně nás zařazují na seznam nepřátelských států... že se může rozšířit dál. Vy chcete podpořit režimy Iránu a Hamásu :-o

[Ivo Klásek @IvosK27]

@martin_kucer @robertooororo @nezvany_host Třeba jako vyjádření solidarity s napadenou zemí...

[Ivo Klásek @IvosK27]

@ACetkovsky1 @robertooororo @nezvany_host Třeba jako vyjádření solidarity s napadenou zemí...

[Ivo Klásek @IvosK27]

@robertooororo @nezvany_host Nezakázali náčelníkovi GŠ účastnit se konference na Ukrajině? Nezatrhli snad příspěvky do muniční aktivity? Nestrhavaji snad UKR vlajky z budov?...

[Ivo Klásek @IvosK27]

@1nikdo @marki13viden Já si myslím, že i tradiční dem. strany toho nabízejí docela hodně, stačí si jen vybrat a hlavně přestat hledat "svatý Grál". S takovým tím naivním voláním o dokonalosti se totiž umožnilo vládnutí neskutečných šmejdů, kteří jsou 1000x horší, než byl kterýkoli předchozí nedostatek

[Matyas Zrno @MatyasZrno]

‼️Evropané platí za plyn 12krát víc než Američané‼️

Něco z toho je dané strukturálně: USA přepravují svůj plyn vnitrozemskými plynovody, tedy levně. Evropa je odkázána na nákladný zkapalněný LNG a musí o tankery na otevřeném trhu soupeřit s Asií. Výkyvy v Rudém moři nebo Zálivu nás proto zasahují násobně víc.

Ale udělali jsme i vlastní politická rozhodnutí.

Zatímco v USA odstartoval břidlicový boom, evropské státy frakování legislativně zablokovaly. Británie utlumuje těžbu v Severním moři, Nizozemsko uzavřelo obří pole Groningen.

Samozřejmě, frakování v hustě osídlené Evropě nese nesrovnatelně vyšší ekologická rizika než ve Wyomingu.

Ale plošný a ideologický zákaz jakéhokoliv průzkumu (např. i v méně osídlených regionech Španělska) připravil Evropu o jakýkoliv bezpečnostní polštář.

Dnes za to platíme ztrátou konkurenceschopnosti celého průmyslu. V energetice platí, že vždycky je něco za něco — a my jsme zvolili stoprocentní závislost na dovozu.

A jádro jsme si pod tlakem zelené politiky málem nechali odepsat taky... Nebýt ruské agrese na Ukrajinu, EU by ho v taxonomii odsunula na druhou kolej.

[Ivo Klásek @IvosK27]

@mschmarcz Dokud první úředník nestane za toto před soudem a dokud takový nebude odsouzen - moc se nezmění, bohužel.

[Jana @JanneCos]

To minimum, co teď můžeme udělat…..jít k volbám a nedovolit téhle prorusské kolaborantské sebrance dostat se do vedení krajů a Senátu. 🙏

[Ivo Klásek @IvosK27]

@MirkaAlon @BagrLad @ostry_artur78 On o voze a vy o koze. Nežádá cenzuru obsahu, říkej si a piš co chceš (v rámci zákonů), ale pod svým jménem. Anonymní účty jsou mor soc.sítí, které jdou navíc snadno masově zneužít. Svoboda slova musí platit i dál, jde o zamezení zneužívání anonymních účtů k urážkám, útokům...

[Roman Sheremeta 🇺🇸🇺🇦 @rshereme]

In April 2022, a 12-year-old Russian girl named Masha Moskalyova was told in art class to draw a picture supporting russian troops in Ukraine.

Instead, she drew a Ukrainian mother protecting her child as russian missiles flew toward them.

On the Ukrainian flag she wrote, “Glory to Ukraine.” On the russian flag: “No to war. No to Putin.”

Her school reported her to the authorities.

Police began investigating her father, Alexei Moskalyov, a single father who had raised Masha largely on his own. They searched his social media and discovered posts criticizing russia’s invasion and documenting russian atrocities in Bucha.

In December 2022, around a dozen russian security officers raided their home. They ransacked it, seized their computers, phones, and savings.

Alexei later said that during interrogations, officers beat him and slammed his head against the wall and floor. They blasted the russian national anthem at full volume while questioning him.

Eventually, the regime charged him with repeatedly “discrediting” the russian military because of his anti-war social-media posts.

Masha was taken away from him and placed in a state “social rehabilitation” center.

Alexei was sentenced to two years in a penal colony.

He later described horrific conditions there: a tiny punishment cell roughly two meters long, freezing temperatures, rats crawling out of the sewer, and days when he was forced to stand for as long as 16 hours because the bunk was locked against the wall.

Meanwhile, his daughter wrote to him.

“Dad, don’t give up.”

“You are my hero.”

They were separated for more than a year and a half.

On October 15, 2024, Alexei finally walked out of prison.

Masha was waiting for him.

Five days later, they fled russia.

They first escaped to Armenia and applied for a German humanitarian visa. After waiting for more than a year, their case stalled when Germany suspended the relevant humanitarian admission program.

Then France stepped in.

In March 2026, Masha and Alexei received French humanitarian visas and flew to Paris.

And on July 17, 2026, France granted them political asylum.

Today, Masha is drawing again and hopes to pursue art. She also writes and has spoken out in support of russian political prisoners.

When asked whether, knowing everything that happened afterward, she would still have made that drawing, Masha said she would.

“One only lives once.”

One drawing.

A child saying no to war.

And for that, the russian state destroyed their home, separated a father from his daughter, imprisoned him, and drove them both into exile.

This is what dictatorship looks like.

Sources: Le Monde, Reuters, Euronews, Meduza, DW

[Ivo Klásek @IvosK27]

@MykhailoRohoza No, definitely no.

[Ivo Klásek @IvosK27]

@VladaFoltan Budeme mu věřit, jako přední invazí na Ukrajinu, kdy svět ujišťoval, že se jedná jen o vojenské cvičení? Stejně jako tehdejší prezident, kdy dva dny před napadením v TV se vysmíval varováním západních bezpečnostních služeb?

[Karel Burger Dirven @KBurgerDirven]

Tot ziens Kyiv🇺🇦! Terug naar het veilige NL. Al 55 uur onafgebroken jet Shaheds. Het luchtalarm is 21x afgegaan. Ik ben de tel kwijt. Gewekt door inslagen, explosies en luchtafweer.
Boycot alles wat russisch is, wat met rusland verbonden is en alles of iedereen die er zaken doet.

[Jiri Lobkowicz @jirilobkowicz1]

JEŠTĚ JEDNOU

Není to prosba o dalších pět let.

Je to otázka, jakého prezidenta bude Česká republika potřebovat ve světě, který bude méně klidný, méně předvídatelný a možná i méně bezpečný než ten, na který jsme si zvykli.

Tomáš Garrigue Masaryk vstupoval do prezidentského úřadu s přesvědčením, že republika nemůže stát pouze na moci. Musí stát také na právu, odpovědnosti a mravním vědomí společnosti.

Václav Havel o sedmdesát let později připomněl, že stát není sám sobě účelem. Že moc má smysl jen tehdy, pokud slouží člověku. A že svoboda bez odpovědnosti se může sama vyprázdnit.

Petr Pavel není Masaryk ani Havel.

A neměl by se jimi pokoušet být.

Přichází z jiné doby a z úplně jiné životní zkušenosti. Je voják. Člověk, který velkou část svého profesního života věděl, že sílu někdy potřebujeme — a zároveň že právě proto musí znát své hranice.

V tom může být pokračovatelem české prezidentské tradice.

Masaryk: právo nad násilím.
Havel: svoboda spojená s odpovědností.
Pavel: síla, která zná své hranice.

Nejde o podobnost tří mužů. Jde o kontinuitu jedné myšlenky.

A právě o ní může český prezident promluvit před světem v New Yorku.

Protože stejná otázka dnes stojí před státy, demokraciemi i technologiemi.

Může větší stát rozhodovat o osudu menšího jen proto, že je silnější?

Může demokratická vláda udělat všechno, co jí momentální většina umožňuje?

A můžeme technologiím předat všechno, co jsou technicky schopny převzít?

Odpověď demokratické civilizace musí zůstat stejná:

Ne všechno, co můžeme udělat, také smíme udělat.

Právě schopnost sebeomezení odlišuje autoritu od svévole, sílu od násilí a demokracii od pouhé vlády většiny.

A možná právě proto k tomu obrazu patří fotoaparát.

Prezident se nedívá na sebe.

Dívá se do dálky.

Protože skutečným úkolem prezidenta není vyhrát dnešní politický spor. Je jím vidět nebezpečí dříve, než se stane krizí. Připomínat hranice moci tehdy, když je ostatní chtějí překročit. A chránit věci, jejichž hodnotu možná plně pochopíme až tehdy, když je ztratíme.

V české prezidentské tradici jsou dva okamžiky, ke kterým se stále vracíme.

Masaryk dal republice ideu.

Havel jí po desetiletích nesvobody vrátil svědomí.

Petr Pavel dnes stojí před jiným úkolem: dát republice v neklidném 21. století pevnost bez arogance, sílu bez svévole a autoritu bez kultu moci.

Proto JEŠTĚ JEDNOU.

Ne ještě jednou minulost.

Ne ještě jednou stejná politika.

Ale ještě jednou prezidentství, které se dívá dál než k příštím volbám.

Ještě jednou republika, v níž moc zná své hranice.

A tentokrát možná právě na tom bude záležet nejvíc.

[Ivo Klásek @IvosK27]

@Maks_NAFO_FELLA I see a bigger problem in the fact that individual candidates will stop working fully for UKR and focus on the election campaign. This will take up their time and energy, and what’s more, they will end up pitting themselves against one another. The Russians will welcome this.

[Hiki @Hiki__Hiki]

Takové malé srovnání, co se hodí, až bude zase nějaká hranatá nulka něco vykládat a prezidentovi 😉😁

[Dárek pro Putina @DarPutinovi]

Tohle je Libuše. Zbraň, kterou chceme poslat Ukrajině. Věští budoucnost. Vidí třeba ruské muničáky, jejichž plameny se dotýkají hvězd... 😉 Libuše je raketomet. Výrobce výslovně uvádí, že stroj prodává za nákladovou cenu. To je 35 milionů. Věříme, že to společně dáme. Děkujeme🫡

[Ivo Klásek @IvosK27]

@AmericaRecharge "A" je správně.

[Ivo Klásek @IvosK27]

@VVetvicka Kojoti vyjí, a karavana kráčí dál.