@Paula44212447@alenaschillerov Je hezké jak se dnes společnost staví k hendikepovaným. Upadneš v šestinedělí na hlavu a přesto se můžeš stát členem vlády.
OUR MAN IN ANKARA
Od „brutálního boje“ k největší diplomatické blamáži české vlády.
„Jsem připraven bojovat brutálně.“
Tak začínal příběh ministra zahraničí Petra Macinky.
Od ledna veřejnost poslouchala sérii sebevědomých prohlášení. Prezidenta Petra Pavla zastaví. Bude bojovat „bez skrupulí“. O celé věci bude jednat s generálním tajemníkem NATO. Prezidentovo jméno na seznam delegace nikdy nenapíše. Na slavnostní večeři nebude. A pokud prezident podá kompetenční žalobu, půjde o „akt nepřátelství“. Když následně zasáhl Ústavní soud, označil jeho předběžné opatření dokonce za „ústavní puč“.
Kdyby diplomacie fungovala na tiskových konferencích, byla by to drtivá výhra.
Jenže diplomacie se odehrává mezi státníky, nikoli mezi tiskovými konferencemi a bombastickými výroky.
A v Ankaře přišlo vystřízlivění.
Prezident Petr Pavel přiletěl.
Na slavnostní večeři byl – na osobní pozvání prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.
Vedl hlavní veřejnou debatu o bezpečnosti NATO.
Jednal s představiteli spojeneckých států.
Zatímco spojenci řešili obranu Evropy, posilování Aliance a bezpečnostní hrozby, česká vláda zaměstnávala sama sebe snahou zabránit vlastní hlavě státu vykonávat roli, kterou čeští prezidenti na summitech NATO zastávali po dlouhá léta.
Výsledkem nebyla mezinárodní izolace prezidenta.
Výsledkem byla demonstrace toho, že spojenci nenechali český domácí politický konflikt určovat program summitu ani postavení českého prezidenta.
Celá několikaměsíční kampaň tak skončila paradoxem.
Čím razantněji ministr zahraničí sliboval, co prezident nebude smět, tím přesvědčivěji Ankara ukázala, že česká zahraniční politika nestojí na osobních ultimátech, ale na respektu spojenců k demokratickým institucím.
Veřejné vystupování ministra během celé kauzy často působilo spíše jako demonstrace osobní ješitnosti a politické nezralosti než jako výkon odpovědné diplomacie. Místy připomínalo spíše infantilní domácí politické divadlo než jednání šéfa diplomacie členské země NATO. Zahraniční politika se totiž nevede emocemi, osobními vendetami ani tiskovými konferencemi – vede se důvěrou, autoritou a schopností reprezentovat stát. Právě v tom se celá několikaměsíční kampaň proti prezidentovi v Ankaře definitivně zhroutila.
Nakonec zůstane z celé operace jediná skutečně nezapomenutelná věta:
„Jsem připraven bojovat brutálně.“
Ano. Boj byl skutečně brutální.
Jen ne proti prezidentovi.
Brutální byl střet politického marketingu s realitou.
A Ankara ukázala, že v mezinárodní politice nerozhodují silná slova ani osobní animozity, ale důvěra, respekt a důvěryhodnost.