@t_lichtenberg@EmilNovk2@VojtechPecka Ten zastaralý mix, je zatím to, co nás bide držet nad vodou, pokud vypukne nějaký konflikt. Čína pragmaticky vyrábí elektrickou energii z uhlí . Je také největší dovozce plynu a ropy. Naše uhlí a navázaná infrastuktura je teď výhoda.
https://t.co/n5jm8YrE3v
Dnes je to přesně 122 let. V temné laboratoři v Nancy četl profesor ze stupnice spektrum záření, které neexistovalo. Host z Ameriky mezitím strčil klíčový hliníkový hranol do kapsy. Čísla se nezměnila.
Roku 1903 oznámil Prosper-René Blondlot z univerzity v Nancy nový druh záření. Pojmenoval ho N-paprsky podle rodného města. Doba tomu přála. Wilhelm Röntgen objevil paprsky X, Henri Becquerel radioaktivitu a J. J. Thomson elektron. Další neviditelné záření vypadalo jako přirozený krok vpřed. Francie měla i národní pohnutku: Röntgen byl Němec.
Blondlot byl seriózní fyzik. Už v roce 1891 jako první změřil rychlost rádiových vln a dostal se na 297 600 kilometrů za sekundu, tedy s přesností na jedno procento dnešní hodnoty. Tentokrát však detektorem nebyl přístroj, ale lidský zrak. N-paprsky měly nepatrně zesilovat jas malé elektrické jiskry nebo světélkujícího proužku síranu vápenatého. Pozorovatel musel sedět v úplné tmě, nechat oči přizpůsobit a hlásit, kdy stínítko zjasní.
Brzy se spustila lavina. Paprsky údajně procházely dřevem, hliníkem i černým papírem, zatímco voda je zadržovala. Vycházely ze Slunce, z plynového hořáku, z kovů, cihel i z lidského těla. Kolega z Nancy Augustin Charpentier tvrdil, že záření vyzařuje mozek, svaly i nervy a že by se jím dalo zobrazovat srdce. Jean Becquerel, syn objevitele radioaktivity, hlásil, že paprsky lze vést po drátě. Za necelé dvě léta vyšlo kolem tří stovek článků od stovky autorů. Mimo Francii však Lord Kelvin, William Crookes ani Heinrich Rubens nenaměřili vůbec nic.
Na podzim 1904 se v Cambridgi sešla Britská asociace pro rozvoj vědy. Fyzikové se dohodli, že do Nancy vyslouží někoho, kdo rozumí optice a nezalekne se nepříjemné konfrontace. Vybrali Roberta W. Wooda z Johns Hopkinsovy univerzity (@JohnsHopkins). Wood proslul tím, že odhaloval triky spiritistů. Do laboratoře vstoupil zdvořile. Po třech hodinách vycházel s jistotou, že přihlíží pouhému přeludu.
Nejprve mu předvedli jiskru. Wood žádné zjasnění neviděl, a tak mu řekli, že má málo citlivý zrak. Pak přišel na řadu spektroskop s hliníkovým hranolem: paprsky se měly rozložit do spektra a světélkující proužek na oblouku měl v určitých místech zesílit. Místnost byla ponořená do tmy. Wood nepozorovaně hranol vyndal. Blondlot dál diktoval tytéž čáry na týchž místech. Wood navíc vyměnil ocelový pilník, který měl paprsky vysílat, za kousek dřeva – to přitom podle Blondlotovy vlastní teorie nic vysílat nemělo. Výsledek zůstal beze změny.
Zprávu odeslal 22. září. Časopis Nature (@Nature) ji otiskl 29. září 1904. Blondlota nejmenoval; stačilo uvést „jedna z laboratoří, v nichž se tyto obzvlášť prchavé paprsky projevují“. Závěr byl neúprosně věcný: autor nenašel jediné pozorování, které by existenci paprsků potvrzovalo, a odešel s přesvědčením, že ti, kdo kladné výsledky hlásí, klamou sami sebe.
Francouzská akademie věd přesto Blondlotovi ještě téhož roku udělila Cenu Leconte spojenou s odměnou 50 000 franků, což byl zhruba pětinásobek tehdejšího ročního profesorského platu. Oficiálně za celoživotní dílo, nikoli výslovně za N-paprsky. I tak to působilo, jako by vědecká obec posvětila objev, který se právě hroutil. Časopis Revue scientifique uspořádal anketu ze čtyř desítek odpovědí se Blondlota zastala jen hrstka. Chemik Joseph-Achille Le Bel to shrnul přímo: je to výmluvný pohled na francouzskou vědu, když jeden z jejích předních učenců měří polohu spektrálních čar, zatímco hranol leží v kapse amerického hosta.
Do roku 1905 už N-paprsky mimo Nancy téměř nikdo nebral vážně. Blondlot z katedry odešel v roce 1910, v jednasedmdesáti letech. Zemřel roku 1930. Pověst, že ze skandálu zešílel nebo si vzal život, je jen mýtus pozdějších vypravěčů. V roce 1926 s ním hovořil někdejší asistent katedry: úsudek měl zcela v pořádku a v paprsky dál věřil. Jen o nich už na veřejnosti nemluvil.
Příběh je poučný právě proto, že v něm nejde o chladnokrevný podvod. Blondlot si do protokolu nic nevymýšlel. Viděl to, co vidět chtěl, a kolegové v temné místnosti to podlehnutím sugesci viděli s ním. Přání bylo otcem myšlenky. Stejný sklon lidské mysli dnes ve výzkumu ošetřuje předběžná registrace experimentů, anonymizované hodnocení a důraz na opakovatelnost pokusů. Rozdíl je v rychlosti. Tehdy stačil jediný muž, kufřík a zhasnuté světlo. Dnes by podobný omyl stihl obletět svět dřív, než by kdokoli dostal příležitost sáhnout po hranolu.
Zpráva v časopise Nature slaví 122 let přesně dnes. Věda si nesundala svatozář proto, že by byla slabá. Dokázala svou sílu tím, že někdo v pravou chvíli zhasnul a zkontroloval, zda přístroj vůbec ještě něco měří.
Každý den sem přidávám příběh o vědeckých úspěších. Dnešní výročí jsem využil k tomu, abych ukázal, že krása vědy spočívá právě v tom, že dokáže jednoznačně vyvrátit omyly, nepravdu a pavědecké bludy. Bohužel dnes ale přesto může mít silnější hlas ten, kdo šíří bludy, než celá vědecká obec.
Napište do komentářů, co si o tom myslíte, přidejte lajk, sdílejte příspěvek a nezapomeňte mě sledovat, ať vám neuteče další díl.
V americké politické praxi se těmto mincím a plaketám říká challenge coins a rozdávají se po krabicích prakticky každému sponzorovi či návštěvě, která nezakopne v předsíni o koberec. V českém marketingu se z toho ale během vteřiny stane posvátná relikvie a ekvivalent Nobelovy ceny zkombinované s Řádem bílého lva.
@KKosile@honza_thorovsky Ne, myslim, že to bylo v knížce Vejce na ruby, ale už si to přesně nepamatuji. Pointa ale byla, co jdem psal výš, auta na benzin byla zakázaná a jen na okruhu a benzin stál bambilion🙂
@KKosile@honza_thorovsky A to budou vyčleněné okruhy, kde si za bambilion půjčíte benziňáka a tam se vyřádíte. Protože jestli bude lépe a bezpečněji řídit auto, je s vlastním řízením konec. Počítám tak v roce 2038.