Robynson

Ve dne technologický štvanec se slabostí pro aplikace a internet, večer politický fanoušek s uměleckou duší.

[Robynson @robynson]

@msusicky No bylo to trochu jinak :-) https://t.co/bjZ5vwMOr3

[Robynson @robynson]

@matesola Zajímavé. Vyhledal jsem a připadá mi to jako bitka za bitkou. Je neuvěřitelné, jak lidi vzrušuje a uspokojuje, když může sledovat jako se jiní lidé mezi sebou perou. Přiznám se, že mi to připadá trochu obscéní. Trochu animozní.

[Lukáš Eršil @lukasersil]

Nejlepší model nás nezachrání, protože špatný pracovní postup rozbije i nejlepší AI. A to mi došlo u Fable. 😱

Protože modely se mění. Limity se mění. Ceny se mění. Dostupnost se mění. Ale dobrý proces zůstane.

V tomto článku se dočtete, že nemusíte na všechno spouštět Fable.😎

Strávil jsem nad videi z youtube hodiny, další hodiny jsem testoval výstupy a v Claude jsem postavil vlastní Senior Workflow Kit aka Fable 6.0.

Ne proto, abych měl „lepší prompty“, ale proto, aby Claude pracoval víc jako seniorní kolega a nahradil nejdražší model na světě.🤑

Nejdřív pochopí zadání, pak si ověří podklady, rozdělí práci, vytvoří výstup a nakonec ho rozbije kontrolou. Prostě to, co dělá Fable pořád.

Celý kit stojí na 6 příkazech:
/brief-builder
/task-router
/precision-mode
/agent-chain
/completion-audit
/method-capture

Největší hodnota není v tom, že AI odpoví rychleji. Největší hodnota je v tom, že méně často mele blbosti. A když už výstup vypadá dobře, ještě ho nenechám projít.

Celý postup popisuju v článku a najdete tam i odkaz na skilly včetně readme (jo a taky dárek - skill, který spustí všechno a nemusíte spouštět jednotlivé commandy postupně!). 👍

A máte to zadara. Jo, opravdu. Ale když dáte lajk a sdílení nebo hejt na zvýšení dosahu, tak budu rád. 🥰

[Doktor Punk - trnem v oku mnohým @PunkTrn]

Přeji pěknou neděli ..
Toto je nový účet původního profilu Doktor Punk @lukas_korbel ..
Nějakým dementům se asi nelíbilo co píšu a tak mě hacknuli ..
Nicméně nadále chci dělat doktorskou osvětu a trolit dementi, tak zakládám nový účet ..
Prosím o RT ať se to dostane mezi lidi 🤘

[Skupina D - Drony Nemesis @DronyNemesis]

Mimořádné prohlášení Ondřeje Vetchého.

[Robynson @robynson]

@IlonaJ19924 Fuj tajxl

[Robynson @robynson]

@David_Ondracka To vypadá výborně, jsou tam titulky?

[Robynson @robynson]

Od včerejška je k dispozici nový film „Páv". Najdete jej na VOD Kviff v rámci předplatného, nebo si jej můžete vypůjčit.
Film hodnotím čtyři z pěti a zde je recenze:
"Páv" jako výpověď o společnosti symbolů místo autenticity

V době, kdy identita už není něco, co máme, ale něco, co vystavujeme, je film „Páv" mrazivým zrcadlem. Hlavní postava Matthias vykonává roli – doslova ji vykonává za peníze, vystupuje jako partner, syn, doprovod, aby naplnil externí očekávání. A to není jen tragédie jednoho muže: je to diagnostika naší doby. Symbolické chování, nikoli pravá autenticita, se stává měnou společenské hodnoty.

„Rent-a-friend" jako kapitalistická odpověď na osamělost

Matthiasova profese není fikce – je extrémem reálného fenoménu. Pracuje v agentuře, která pronajímá „přátele na čas": může být otcem na schůzce rodičů desetiletého dítěte, doprovodem na společenskou akci nebo ztraceným synem pro osamělé rodiče. Tato služba existuje v Japonsku již několik desetiletí, ale Wenger ji staví do kontextu kapitalistické společnosti, která řeší osamělost nikoli skutečným lidským kontaktem, ale jeho komercionalizací.

Matthias je nejžádanějším zdrojem agentury – „prakticky nepostradatelným". Není to kreativní umělec; je to přepracovaný zaměstnanec, jehož pracovní síla spočívá v efektivní příjemnosti, nikoli v umělecké zásluze. To je klíčový paradox: profese, která by měla vyžadovat hluboké porozumění lidské podstatě, se redukuje na korporátní výkon. Agentura funguje hladce jako každá jiná firma – a právě v tom je děs. Lidská intimita se stává produktem s ceníkem.

Symbolické chování a společenská třída

Matthiasova práce spočívá v tom, že zapadá do ideálních rámců – elegán na večírku, vzorný syn u rodičů, dokonalý partner na fotce. Tyto role jsou přesně definované podle očekávání určité společenské vrstvy: lidé, kteří chtějí vypadat úspěšně, spořádaně, „na úrovni", ale nemají k tomu vnitřní obsah nebo čas. Film zde ukazuje, že symboly – značky, interiér, společenský doprovod, správná etiketa – převyšují obsah.

Scénografie je v tomto ohledu výmluvná: domácnosti, v nichž Matthias navštěvuje klienty, jsou více show-roomy než domovy – chladné, perfektní prostory bez otisku života. Wenger pracuje s kompozicí záběrů a pohybem postav v rámci scény podobně jako Ruben Östlund, využívá trapnosti situací pro humor – ale pod povrchem komedie leží ledová pravda o společnosti, kde je autenticita překážkou.

Tento typ symbolického vystupování není jen povrchní epizoda – je to celý systém. Kdo zapadne do rámce, získává sociální kapitál. Matthias má kapitál, ale nevlastní sebe. Je to paradox kapitalismu: zatímco Marx mluvil o odcizení dělníka od produktu jeho práce, zde vidíme odcizení člověka od produktu vlastní osobnosti.

Herec, který zapomněl, jak být člověkem

Matthiasova přítelkyně Sophia se obává, že zapomněl, jak být sám sebou – a on sám netuší, jak by to vůbec bylo možné. Tady leží jádro existenciální krize: jako herec by měl ideálně rozumět hlubinám lidské podstaty, ale neustálé přepínání mezi rolemi ho paralyzuje, zbavuje ho schopnosti přistupovat k emocím jako běžný člověk.

Matthias není sobecký ignorant – je to přepracovaný zaměstnanec, který ztratil kontakt se sebou samým. Albrecht Schuch ho ztvárňuje jako navenek přátelského muže, jehož úzkosti zůstávají ukryty uvnitř. Schuch ukazuje jemný rozdíl mezi tím, když jsou tyto obavy ignorovány, a tím, když jsou vědomě pohřbeny v mysli – aby Matthias mohl nadále fungovat v životním módu, na který se adaptoval.

Režisér Wenger v rozhovoru říká, že ho fascinovalo, že „čím více člověk hraje roli, tím větší problém má poznat, kdo vlastně je". Tento rozdíl je klíčový pro scénář, který sleduje mužovu cestu k sebeaktualizaci. Ale otázka zní: lze se vůbec vrátit, když už nevíš, kde „ty" začínáš a role končí?

Goffmanovská dramaturgie každodennosti – ale bez zákulisí

Sociolog Erving Goffman popsal společenský život jako teatrální představení, kde lidé hrají role před publikem. Klíčové však je, že Goffman počítal s existencí „zákulisí" – prostoru, kde si role sundáváme a jsme sami sebou. Matthias nemá zákulisí. Dokonce ani sám pro sebe.

Problém není jen v tom, že hraje role – problém je, že jeho herecký proces je založen čistě na vnějších detailech, na „oblékání vzhledu" podle popisných informací. I když některé herecké školy pracují s podobnými externími detaily – hlas, manýry – jejich proces je stále „zvnějšku dovnitř", tedy hledání emocionální pravdy skrze akci chůze v cizích botách.

Samotný akt hraní rolí by měl ideálně vést k jemnějšímu porozumění lidským starostem. Ale u Matthiase to nefunguje. Když je sám, neví, jakou roli má hrát, protože žádné „já" mimo role už neexistuje. Člověk se stává algoritmem – perfektně prediktabilní, ale bez vlastního hlasu.

Klíčové záběry jako „výkřiky" ke zkoumání

Wenger používá úhly kamery a kompozici podobně jako Östlund – některé momenty jsou děsivě podobné klíčovým scénám z „Čtverec". Každý záběr je vizuální metaforou pro rituály moderní společnosti:

Záběr dokonale prostřeného stolu v minimalistickém interiéru – kde Matthias sedí obklopen vším „správným", ale nic není živé. Symbol je hotový produkt, zatímco proces života je vytěsněn. Tato estetika sterilní dokonalosti nezná improvizaci ani náhodu – dvě ze základních charakteristik autentického života.

Scéna jízdy luxusním autem městem za nočního osvětlení – kamera stabilní, pohyb venku rozmazaný. Matthias řídí, ale kam? Jízda bez směru je metaforou života upraveného pro obraz, nikoli pro obsah. Připomína to Baudrillardovu simulakru: realita je nahrazena svým vlastním obrazem, který už neodkazuje k ničemu skutečnému.

Moment odchodu od partnerky (či klientky) s vědomím, že není tím, kým si kdokoli myslí – a ani on sám už netuší, kdo je. Wenger využívá trapnosti situací pro humor, což dělá z protagonisty blázna – doslovného i symbolického. Jeho jinak slušný vzhled skrývá reálné frustrace.

Wenger používá Matthiasovu neschopnost vnímat zjevnou realitu pro humor, což připomíná režijní styl Rubena Östlunda, zvláště v „Force Majeure". Ale na rozdíl od hollywoodského remaku, který nepochopil, co dělalo originál vtipným, Wenger rozumí, že humor pramení z existenciální prázdnoty, ne z povrchních situací.

Osobnost, která jen reaguje a přizpůsobuje – problém nebo výhoda?

Z jedné strany je přizpůsobivost synonymem přežití. Matthias zvládá různé požadavky, plní role, vydělává, je přijímán. V prostředí, kde „autenticita" už není měřítkem, ale často překážkou, je to výhoda. Film to nepředstavuje jako frašku: právě tento model funguje.

Na druhé straně stojí otázka: co zůstává, když se přizpůsobení stane celoživotní strategií? Sophia se bojí, že Matthias zapomněl, jak být sám sebou. Když reakce nahradí akci založenou na spontánním já, osobnost slábne. Film naznačuje, že to vede k vnitřní prázdnotě, osamělosti a existenciálnímu vyprázdnění.

Zůstává tedy otázka: je tento život udržitelný? A možná ještě hůř: přestává mu na tom záležet.

Důsledky pro jedince i společnost

Pro jedince:
Ztráta autenticity znamená psychologickou cenu: pocit ne-já, rozmazání hranic, ztráta smyslu. Psychologové mluví o „identity diffusion" – stavu, kdy člověk ztratí souvislý pocit vlastního já.
Matthias není samoúčelně sobecký herec v blažené nevědomosti – je to vážně přepracovaný zaměstnanec, který ztratil kontakt se sebou.
Možná ztráta schopnosti navázat skutečně hlubší vztahy, protože vztahy se stávají scénami, reprezentacemi. Intimita vyžaduje zranitelnost, která je v logice představení nežádoucí.
Růst vnějšího úspěchu (symboly) vyvolává paradoxní vnitřní selhání (obsah). To je moderní tragedie: být úspěšný ve všech rolích, ale neúspěšný v tom být někým.

Pro společnost:
Pokud většina lidí funguje jako „role hráči", skutečná pluralita osobností mizí, společenský dialog chybí – je nahrazen spektáklem. Vzniká kultura „performativní uniformity", kde všichni hrají různé role, ale podle stejného scénáře.
Symbolické třídy se utvářejí nejen skrze bohatství, ale skrze schopnost reprezentovat. To posiluje sociální distance a trivializuje autenticitu jako „naivitu" či „sociální neschopnost".
Film se stává bohatší charakterovou studií mužovy emocionální krize, zatímco kontempluje spojení umění a byznysu v současné době a postupný rozpad skutečného lidského spojení.
Ekonomizace intimity: když lze i nejintimnější role koupit, co to říká o hodnotě autentických vztahů? Matthiasova služba je extrémem, ale Instagram a dating aplikace fungují na podobném principu – kurace image nahrazuje skutečné setkání.

Páv jako symbol: krása bez funkce, performance bez podstaty

Název filmu není náhodný. Páv je pták proslavený okázalým peřím, které rozevírá pro efekt, nikoli pro přežití. Jeho krása je čistá performance – nákladná, křehká, určená k dojmu. Matthias je páv: jeho existence je display, jeho hodnota je v tom, jak vypadá, nikoli co cítí nebo myslí.

Schuch z něj nedělá karikaturu bez citlivosti. Místo toho jeho soucitné ztvárnění nutí nás vnímat Matthiase jako muže, o kterého bychom se měli hluboce starat. Ale na rozdíl od pávů v přírodě Matthias nemá instinkt, který by mu řekl, kdy performance skončit a vrátit se k sobě. Pro něj performance nikdy nekončí.

Satira, která nezařízne dost hluboko?

Problém zůstává v tom, že „Páv" nezařízne zdaleka tak hluboko jako satira lidské zkušenosti. Možná je to proto, že filmaři jako Yorgos Lanthimos nebo Luis Buñuel nastavili laťku příliš vysoko v používání podobných stylistických detailů s vrstevnatým vhledem do jejich témat. Wengerův film v tomto ohledu zaostává. I když jsou gagy stále pronikavé a prodchnuté emocionální ironií, této tragikomedii chybí osten ostré, lacerace satiry. Místo toho funguje jako hluboce rezonující portrét emocionálně nestabilního muže na cestě k uzdravení.

Možná je to ale právě ten bod: film není satirou ve stylu Lanthimose nebo Buñuela. Je spíš mrazivou diagnózou, která neukazuje absurditu světa – ale jeho děsivou normalitu. Wengerův film nám neříká „podívejte se, jak je svět absurdní" – říká nám „podívejte se, takhle už žijeme."

Cesta ven...

„Páv" není jen film o jednom muži – a to je to nejdůraznější – je to film o době, ve které žijeme. V době, kdy je úkolem vypadat „na úrovni" spíše než být na úrovni. Kdy je výkon lepší než pravda. A film nám – ne příjemně, ale ostře – ukazuje, že když vystupujeme jako pávi, možná jsme zapomněli létat.

Je to cesta sebeaktualizace, hluboce rezonující portrét mužovy emocionální krize. Film klade otázku, na kterou nemá odpověď: lze se vrátit k sobě, když už nevíš, kde „sám" začíná a role končí? A ještě naléhavěji: chceme vůbec takovou cestu zpět, když role slibuje přijetí a autenticita hrozí odmítnutím?

V tom spočívá skutečná odvaha filmu – neukazuje cestu ven. Neukazuje katarzi, vykoupení ani okamžik jasného sebepoznání. Ukazuje cestu k uzdravení, ale ne jednoduchou. Ukazuje past, ze které se dá vymanit – ale za cenu přiznání, že jsme v ní vůbec byli. A my v ní možná už sedíme.
https://t.co/Ga98B5pTt1

[Robynson @robynson]

Dobrý podcast se bez podpory neobejde – aspoň ne na začátku. Potřebuje víru, nadšení a pár lidí, kteří mu dají šanci vyrůst. Podpořte nový investigativní projekt reportérů ČT a Hlídače státu.https://t.co/zzvZP5oAvY

[Robynson @robynson]

@LudekStanek Asi bych byl rád že většinová společnost se kterou nesouzním , nesouzíní ani ostatní ve světě. Byla by to solidarita se mnou. klišé o národech jsou hloupé a není tčba jse jim modbízet.

[Robynson @robynson]

@75Ingraham @Janes555 Ano, vypadá to že to psal muž. Ty s tím mají největší problém :-)

[Robynson @robynson]

@prencton @1250cc03004c44e Pro mne ano, je to zbytečný a obtěžující zvuk. Nevím proč bych nemohl tento fakt popsat. Protože jezdíte na motorce a máte to rád? To je jako byste nadával na ty kterým vadí kuřák v místnosti. Takže spíše vymleto.

[Robynson @robynson]

@matejvacinekk @1250cc03004c44e Komunitu jsem zatím nehodnotil, mluvím o hlučných motocyklech

[Ladislav Kozák @LadislavKozk2]

Jakoze lol!

https://t.co/1Zdsmg3NSU

[Robynson @robynson]

@DudespostingWs Above all, it is impossible to explain where this ruthlessness comes from in people. The noise is not excessive.

[Robynson @robynson]

@tangero Problémem je také nespolehlivost: "Umělá inteligence (AI) v odpovědích na dotazy uživatelů ve 45 procentech případů zkresluje zpravodajský obsah": https://t.co/0EsUnjHuNd

[Robynson @robynson]

Řekl bych že k tomu přispěly sociální sítě. Ještě před jejich érou byla společnost formována především médii hlavního proudu. Televize, tisk a rozhlas určovaly, co je „normální“, co se považuje za přijatelné a jak by se měl „slušný“ člověk chovat. Tento rámec byl sice nepsaný, ale měl sílu pravidla — lidé se mu přizpůsobovali nejen z přesvědčení, ale i ze strachu z vyloučení. Společenské mantinely vytvářela menšina s přístupem k vysílacímu prostoru, a většina je pasivně přijímala.

Vznik sociálních sítí tuto rovnováhu rozbil. Najednou se ukázalo, že názor, který se dřív zdál okrajový nebo společensky neúnosný, sdílí tisíce lidí. Lidé přestali mít pocit, že musí být v souladu s oficiálním příběhem — objevili komunitu, která jejich postoje potvrzuje. To, co bylo ještě včera „nepřijatelné“, se stalo možným. Sociální sítě tak paradoxně demokratizovaly prostor svobody i prostoru extrému.

Díky tomu se může stát prezidentem někdo, koho by tradiční média nikdy nevzala vážně, a veřejně hajlující člen strany se může stát „ikonou“ určitého hnutí. Ne proto, že by se lidé změnili, ale protože konečně vidí, že nejsou sami. Mantinely se neposunuly proto, že by zmizela pravidla — ale proto, že se rozpadl monopol na jejich výklad.

[Robynson @robynson]

@adent Ezo scéna ví o pozitivním vlivu destilované vody již desetiletí. Poprvé jsem to slyšel někdy před 18 lety. Asi jsou to vlny co se vrací :-)

[Robynson @robynson]

@jaroslav73 Všechny řady jsou lahůdka.