Dobrý den, @petr_macinka, žena hraje poloprofesionálně házenou, tak se vás chci zeptat, jako sportovně genderového specialisty, jestli je to jako v pořádku...
A nedá se to mužství na domácnost nějak průměrovat nebo je na to nějaký spešl koeficient? Já zas totiž hraju volejbal🤷♂️
@studenakopriva 😀 a možná jste mě právě díky tomu přivedla k poznání, že twitter není tak hejtuplné místo, jako když jsem se ho před nějakou dobu rozhodl opustit...a možná by stálo za to se sem zase vrátit 😍 díky!
DÍKY!!! Díky! @studenakopriva a všem, kteří jste přispěli do sbírky dětem z děcáků, které měly jet na tábor, ale nejely.
Organizátorům sbírky i vám všem jsem neskutečně vděčný. Svou solidaritou jste dětem v děcácích a lidem, kteří s nimi pracují, dokázali, že nejsou sami
❤️❤️🙏
Přestaňte ztrácet síly a čas lepením skořápky, skrze kterou už stejně všichni vidí. A vidí tam něco, co zoufale touží po přijetí a pozornosti, ale primárně od vás samotného.
#mužstvíjejinde
Nepotřebujete moc, abyste byli silní. Naopak. Potřebujete být silní, abyste tu moc unesli a mohli s ní správně nakládat.
Filip Turek potřebnou sílu nemá a svěřit moc do jeho rukou by byl stejný nerozum, jako dát zapalovač malému dítěti a nechat jej bez dozoru.
Vaše nenávist a zlo, do kterých halíte vlastní slabost a snažíte se ji schovat, vás jednou dožene. Přál bych vám, aby to bylo spíš dříve než později, abyste se s tím ještě měl šanci vypořádat a alespoň v některých ohledech procitnout.
Prvního půl roku ve službách dětí v zařízeních, tet, strejdů a vedení dětských domovů a ústavních zařízení.
Díky @msmtcr za důvěru a dostatečnou míru svobody k tomu, abych se mohl řídit vlastní intuicí a snažit se dělat věci správně. Oboje se pořád učím.
@JulieMontek je to tak, cítím, že ten vztek umí příjemně hřát nebo občas hodit jiskru tam, kde je to třeba trochu rozohnit...ale taky umí spálit a nechat vyhořet...právě proto se snažím zařídit to tak, abych dokázal doutnat co nejdéle
Mám dovolenou. Po dost dlouhé době. Vyjeli jsme radši za hranice, mimo mou místní působnost, aby mě zase nahodou nenapadlo spojit to s návštěvami ústavních zařízení v okolí. Cítím, že potřebuju od všeho fakt pryč, ale nejde to.
Jsem ve funkci jen pár měsíců, ale obrací se na mě čím dál víc dětí a dospělých. A já se nestačím divit, co vše se v tom systému děje. Věci a situace, o kterých jsem si myslel, že už se s nimi potkám jen v knihách a filmech pro pamětníky.
Cítím, že přes všechno to zlé přestávám vidět i to dobré. Začalo mě to plnit neskutečným smutkem a lítostí, které mě ale začaly ochromovat. Stálo mě vždycky zbytečně moc sil se z těch pocitů vyhrabat, zaktivizovat se a napnout síly k řešení. Začal jsem proto v terapii pracovat na stavbě vnitřních hranic, které propustí soucit a empatii, ale smutek, lítost a bolest nechají venku.
Obecně se to daří. Každý jeden případ navnímám, nacítím a jsem schopen se do něj ihned pustit. Ale vedlejším efektem toho všeho je, že se ve mně začíná kumulovat jiný dost intenzivní pocit.
Cítím naprosto příšerné nasrání. Na všechny, na všechno a hlavně na systém (ne)ochrany ohrožených dětí.
Co s tím? Zatím vztek stačím transformovat v hybnou sílu a využívat ho konstruktivně. Otázkou je, jestli to tak půjde pořád.
@JanaKlopfstock ano, já tomu říkám síťování a je to přesně to, co popisujete. Kromě spojení sil jde i o vytvoření jakéhosi záchranného kruhu z lidí, kteří vás v horších chvilkách podrží a nenechají vás úplně propadnout temnotě. A vy tak recipročně fungujete i pro ně, když je potřeba.
Sdílím k poslechu včerejší rozhovor do živého vysílání pro Radiožurnál, kde jsem se snažil stručně představit svou pozici, její náplň a taky vyzvat děti s ústavkou a ochrankou, aby se na mě nebály s čímkoli obrátit.
☝ Za zmínku ale podle mě stojí i pozadí událostí, které ve vysílání naštěstí nebylo patrné, aneb totální balance work-life dysbalance 🤹
Rozhovor měl proběhnout v 7:50, v 8 jsem měl čtyřleťáka odevzdávat na příměsťáku, žena mezitím s jednoleťákem čekala doma na chůvu, protože musela rychle vyrazit do práce.
...stres 😶
Může rozhovor proběhnout z auta za jízdy? Asi jo, ale je dost pravděpodobné, že se do živého vysílání dostanou informace o síle pokémona, jehož kartičku zrovna drží čtyřleťák v ruce a o které mě musí vždy informovat stůj co stůj.
Můžu na chvilku vystoupit, nechat čtyřleťáka v autě a odbýt si rozhovor venku? Asi jo, ale je dost pravděpodobné, že bude do vysílání pronikat zvuk okolní dopravy a tlumený křik čtyřleťáka, že ho někde držím zavřeného proti jeho vůli, což by teda s ohledem na mou funkci nebyla úplně nejlepší vizitka...
...trochu větší stres 😶
Čtyřleťák zezadu oznamuje, že se mu chce čůrat a možná i něco víc.
...stres jak sviňa 😬
Naštěstí byla po cestě babička, u které proběhla krátká zastávka k uspokojení všech potřeb a ještě se stihla i partička prší, já jsem mezitím v klidu zavřený v autě před domem mohl zodpovědět několik otázek a vesele pak pokračovat v cestě na příměšťák, který jsme stihli s pohodlnou rezervou několika sekund.
Je to hezké, jak vás ty děti i práce udržují v neustálém napětí. Jinak by to bylo hrozně nudně jednoduché.