Mám takovej pocit, že to @rohlikcz úplně nefunguje... Místo jarní cibulky hrášková polévka, místo majonézy veganská majonéza a místo koriandru parfémovaný sprej na tělo a vlasy? 🤔
have one in it's body, so that doesn't help), I can't cool it down with magsafe cooler (maybe some tree will do the trick), it always pulls out my pocket when I try to reach the phone (which makes me look like a fool), so I took it down and put on my Legion Go 🤭
Sorry guys @dbrand, my grass is too high maintenance for me. It's nice to look, it's nice to feel, it's easy to "touch the grass", but I can't dress it like I want (my case doesn't fit .. obviously), I can't clip it in my car holder with magsafe (my Pixel 8 Pro doesn't [..]
A já myslel, že radary a speedkamery se instalují kvůli tomu, aby tam řidiči nejezdili rychle 🤔
Pokuty pro řidiče i spolujezdce: Německé úřady zpřísňují postihy za Waze https://t.co/fR6onv3w3e
Ve středu jsem psal do Kyjeva Darji, která mi občas pomáhá dohledat nějaké informace do článků. Zajímalo mě, jak zvládá blackout.
Doma má 14 stupňů, ale prý to není tak špatné, protože jiní mají deset a zvlášť ti starší nebo s dětmi už často musí opouštět Kyjev. Pěšky Darja chodí do 16 patra, ale prý to není tak hrozné, protože je mladá a zdravá. Pro některé nemocné nebo důchodce to znamená, že sedí celé dny doma v zimě.
Občas, když létají rakety, tak vezme peřinu a jde spát do vany. Ráno pak není moc vyspaná, je zpomalená a těžko se vymýšlí i obyčejné věci, jako co si dát na jídlo. Zase to není tak hrozné, protože někteří lidi jsou nevyspaní a bez výhledu na změnu na frontě, kde po nich střílí bez ustání.
Ve světě se toho děje hrozně moc, tak ztrácíme pozornost a neříkáme věcem správnými názvy. Tady je ale dobré si pořád opakovat, že kompletní destrukce energetické sítě obrovské země plné civilistů je válečný zločin a taky státní terorismus.
Snažit se vyhrát válku tím, že cílíte na zlomení vůle civilního obyvatelstva pomocí jeho terorizování je státní terorismus.
Kdykoli se jakkoli potýkáme s Ruskem, je důležité mít na mysli, že tohle jsou nástroje, které je ochotné používat, aby dosáhlo svých cílů.
Dejte si celý dopis od Darji a sdílejte. Pro mě je to fakt dost silný👇
Poslední dva měsíce byly / jsou nejtěžší v mém životě. Protože když si ke konci roku třeba jen velmi schematicky zkusila shrnout, co jsem za ten rok dokázala, došla mi jedna bolestivá věc, která se točí v mé hlavě pořád.
*kdyby nebylo Rusů, můj život by vypadal úplně jinak*
Byl by lepší. Lehčí. Plnější. Takový, jaký jsem si ho kdysi představovala. Znáte ty debilní otázky na pracovních pohovorech typu: „Kde se vidíte za pět let?“ Já už na ně nedokážu odpovědět. A dříve jsem uměla. Před únorem 2022.
Teď v prosinci jsem žila nadějí, že konečně pustí tátu domů, a on za poslední skoro 4 roky bude mít svoji 2. dovolenou a stráví je v zahraničí, se mnou, mámou a sestrou v Praze. První naděje se ale rychle rozplynula a já se téměř smířila s tím, že se mé plány znovu nenaplní.
Na Štědrý večer mi máma se sestrou poslaly video, jak sedí doma při svíčkách. Ne proto, že by měly zvláštní náladu. Ale proto, že nejde elektřina. Táta je v zákopu. Já jsem v Česku.
A pak přišel malý povánoční zázrak.
Táta dostal opušťák. Moje rodina nakonec mohla přijet za mnou do Prahy. Poprvé po dlouhé době se opravdu vyspali. Bez sirén. Bez strachu, že je v noci probudí výbuch. Ráno se probouzeli v tichu. Procházeli jsme se městem a oni byli okouzlení Prahou.
Její krásou a klidem. Ale ještě víc lidmi, se kterými jsem je seznámila. Chtěla jsem, aby věděli, jací jsou Češi. Táta byl hodně dojatý a upřímně šťastný, že poznal lidi, co podporují Ukrajinu a taky jeho.
Na pár dní jsme si dovolili žít normálně.
Smát se. Jíst spolu. Mlčet spolu.
Být rodina.
Táta pekl jablečný koláč.
Se sestrou jsme se dívaly na nějaké hloupé pořady na YouTube.
Máma chystala večeři.
Bez poplachů, bez nebezpečí, všichni spolu. Jako kdysi.
Odjíždět z domova v březnu 2022 bylo strašně děsivé. Ale tehdy jsem šla do neznáma, a neměla jsem moc času přemýšlet, co bude dál a o co přicházím.
Prostě jsem přežívala a nedbala na budoucnost.
Dnes je to jiné. Uvědomění je víc.
A s ním i pochopení, že návrat k tomu, co bylo, už nikdy nepřijde. A poztrácený čas se nedá kompenzovat.
Když se rozjel vlak a oni znovu odjížděli, cítila jsem fyzickou bolest. A čím větší byla vzdálenost, tím silnější byla.
Teď cítím obrovskou vinu.
Za to, že dělám tak málo pro to, aby se můj život i život mé rodiny mohl vrátit k normálu. Že to nikdy nezvládnu. Protože to prostě nejde.
Když celý den koukáte na fotky z Ukrajiny, čtete zprávy, a večer si stoupnete do sprchy s teplou vodou,
chce se vám křičet bolestí a studem,
že vy to máte… a lidé doma ne.
Život v bezpečí se stává nesnesitelným.
A i když v mém případě v podstatě nemám i bezpečí.
Když s ní o tom diskutuju, tak to vypadá, že jediná možnost je se vydat na ÚP osobně.. ale prý si mám radši online zajistit termín, protože ÚP jsou zavaleny "žádostmi, které přišly před vámi". Tak nevím, jestli jste to s tou digitalizací nějak nedojebali. 3/3
Digitalizace po česku @DigiMPSV:
3 měsíce vám nepřijde příspěvek, tak se chcete telefonicky (protože přes toho jejich Joudu se nic nedozvíte) dotázat, kde se to jako zadrhlo. Zvedne to virtuální asistentka Eva (naprosto nepoužitelná, jako všechny DA) a nic z ní nedostanete. 1/x
Přepojit vás odmítá, i když před dvěma týdny to ještě šlo. Zkoušíte to na všechna možná čísla, ale je to jako neustále narážet do zdi. S živým člověkem se mi nepodařilo spojit, ale poradila mi, ať skočím na Joudu a řeším to tam. 2/x